Pisang – Manang – sedlo Thorong La – Muktinath – Jomsom – Pokhara

Po pokusu vylézt na Pisang se vracíme s Káťou a Tirinem zpět na klasický trek Okruh kolem Annapuren.

Mezitím už odstartovala hlavní sezóna a tak všude viditelně přibylo turistů. Na tomto treku především Izraelců, a dále Španělů, Francouzů, Kanaďanů, Amíků a Němců. Další národnosti se pak objevily sem tam, včetně skupiny velmi překvapených číňanek s naprosto vyčerpaným a nešťastným výrazem.

30.9.2012
Pisang (3200) – Manang – Yak Kharka (4000)

Úsek Pisang – Manang je opakováním, a tak postupujeme svižně. Aklimatizovaní více méně jsme, a tak už pro nás pravidlo 400m neplatí. V Humde se stavíme na čerstvé skořicové šneky (pečivo :-P), absolvujeme policejní kontrolu a za 4 hodinky od startu obědváme v Manangu. Odtud je už cesta pro nás opět neznámá. Stoupáme nad vesnici a otvírají se před námi krásné výhledy na políčka pohanky, kterou vesničané zrovna sklízí a vymlacují klasy. Ručně mlátí každý snop o dřevěné prkno, tedy naopak než u nás (kdy se mlátí cepem do obilí). Cesta je slušná, ikdyž prašná, a tak jdu v sandálech.

[shashin type=”photo” id=”299″ size=”max” columns=”1″ order=”user” position=”center”]

 

Potkáváme stádo kašmírových koz a ovcí, které mají také namířeno přes sedlo Thorong do Jomsomu. Jejich majitelé je musí převést přes hory aby je mohli v údolí u silnice prodat. Procházíme vesničky s typickou architekturou. Kamenné domky s placatou střechou a stožáry se spoustou vlaječek. Cestu lemují budhistické stupy, pomníky, mantry vytesané do kamenů nebo vodních mlýnků.

[shashin type=”photo” id=”298,300″ size=”max” columns=”1″ order=”user” position=”center”]
Pozorujeme skupinu jaků, která se snaží přebrodit velkou řeku. Potkáváme také křížence jaka a krávy – obrovská zvířata s velkými rohy. Ti jsou dále neplodní a tak slouží jen na maso.
Název vesnice, ve které dnes přenocujeme (ačkoliv je to momentálně spíš skupina ubytoven než vesnice), souvisí s jaky, a reflektuje vhodnost místa pro jejich pastvu – Yak Kharka.

 

1.10.
Yak Kharka (4000) – Thorung Phedi High Camp (4850)

Stoupáme s davem lidí (trek se opravdu naplnil natolik, že stále máme turisty před sebou i za sebou) do Thorong Phedi, kde se stavíme na čaj, a pak ještě hodinku do High Campu, poslední zastávkou přes nejvyšším bodem treku.
Asi polovina turistů do sedla vyráží z High Campu a druhá polovina z Thorong Phedi, kde je přespání komfortnější. Tak jako tak jsou všechny ubytovací kapacity na obou místech plné a někteří musí tedy přespat už ve společenské místnosti na lavicích (tam je místo vždy). My máme štěstí a získáváme poslední volný pokoj v High Campu díky našemu brzskému příchodu (cca 12:30). Káťa odpoledne odpočívá, já razím na vyhlídku nad chatou. Okolí tvoří skály a šotolina sem tam pokrytá sněhem. Na hřebeni vidím procházet stádo kašmírových ovcí a koz které jsme už potkali dřív. Na opačné straně se pasou koně. Pro místní jsou jediným možným dopravním prostředkem a tak jich pár potkáte okolo každé chaty. Fotím překrásné výhledy na Chula Peak a ledovce pokrývající okolní hory. K večeru se zatáhne a začne sněhopršet. V noci mrzne.

[shashin type=”photo” id=”301,302,303,304,305″ size=”max” columns=”1″ order=”user” position=”center”]

2.10.
Thorong Phedi High Camp (4850) – Thorong La (5416) – Muktinath

Ráno slyšíme turisty vycházet už kolem 3h, pak ve 4, v pět… my s Káťou vyrážíme až na šestou a ve stejný čas valná většina zbývajících. Jsme tedy na konci davu. Hodně lidí po cestě předcházíme, přeci jen jsme na tom trochu líp s kyslíkem. I tak je ale stoupání boj a svaly se ozývají při každém zastavení. Každé rozcházení bolí a tak se mi opět potvrzuje pravidlo, že je lepší nezastavovat a pokud, tak ne déle než 10 minut (focení). Stejně je tu zima a fučí.

[shashin type=”photo” id=”306,307″ size=”max” columns=”1″ order=”user” position=”center”]
Vycházeli jsme s čelovkami, ale brzy se začalo rozednívat. Annapurny zářily do noci jako první, později slunko rozzářilo Thorung Peak, který ostře kontrastoval se zbytkem krajiny pokryté stínem a s měsícem v pozadí.

Stezka se klikatí přes průrvu s mostem a pak zmijí vzhůru po kamenitém povrchu. U mostu těsně přede mnou přeběhl nějaký svišť nebo činčila. Přibližně v polovině stoupání je občerstvovací stanice. Potkáváme také týpka s koníky, který sbírá znavené turisty a za poplatek je vyveze v sedle.
Funíme s Káťou nahoru a druhá polovina výstupu se zdá být nekonečná. Za každým rohem očekáváme cíl. Až se nakonec přeci jen objeví. Sedlo Thorong La ve výšce 5416 mnm je jedno z mála míst, kde lze přejít z jedné strany horského masivu na druhý bez použití horolezeckého vybavení. Místo je označeno velkou deskou s nápisem a asi tak milionem vlaječek. Stojí zde také občerstvovací stanice. Dáváme čaj, Tirin nám do něho přilívá brandy. Ta má v této výšce efekt asi jako kdybyste vypili 4 frťany na ex. Fotíme se u cedule (na to musíme čekat frontu, každý chce jednu památeční a lidí je tu celkem hodně) a já si ještě vyběhnu na vyhlídku vyfotit přilehlá jezera a sněhovou čepicí pokrytý Thorong Peak. Mezitím už Káťa a Tirin mrznou a tak se vydáváme dolů.

[shashin type=”photo” id=”308,309,310″ size=”max” columns=”1″ order=”user” position=”center”]
Sestupujeme o cca 1800m a před námi se rozléhá naprosto odlišná krajina, rozdílný svět za hřebenem hor.
Stezka je značená tyčemi a postupně klikatě klesá, později se rozšiřuje. Pozorujeme s úžasem některé nepálské nosiče, kteří celé klesání po zkratkách rovně dolů suverénně sbíhají i s nákladem na zádech. Nás s Káťou už slušně bolí ťapky a tak se sbíhání neúčastníme. Není tu kde se ztratit a Tirin na nás tedy čeká až skoro dole. Míjíme několik hotelů na úpatí hory, ale pokračujeme dál. Krajina před námi působí trochu jako skalnatá poušť. Brzy spatříme Muktinath, zelenou oázu s kláštery, významné poutní místo. Za ním se tyčí mohutné zasněžené štíty Thorong Peak a Nilgiri. Kus po poledni přicházíme do první ubytovny ve vesnici a zůstáváme zde. Loučíme se s Tirinem, který pokračuje do Kathmandu vrátit do půjčovny naše lezecké vybavení.
Odpoledne si prohlédneme vesnici – místní zde prodávají zkameněliny z Mustangu – amonity (šneky). Buď si můžete koupit už rozštípnutý a nebo jako překvapení – celý černý kulatý oblázek, který buď amonita ukrývá a nebo ne. A buď si ho rozklepnete, a nebo ne a zůstane pro vás tajemstvím. Také mají přímo podél cesty stavy na pletení šál z jačí vlny. Večer ochutnáváme místní brandy, která vůbec není dobrá a přenecháváme zbytek lahve místním.

[shashin type=”photo” id=”311,312,315,316″ size=”max” columns=”1″ order=”user” position=”center”]

3.10.
Muktinath – Jomsom

Poslední (šestnáctý) trekový den sestupujeme do údolí.
Nejdřív si ale jdeme prohlédnout posvátné chrámy Muktinath. Místo je to významné jak pro hinduisty, tak budhisty, a tak jsou v jednom areálu motlitební mlýnky, hindu svatí muži, chrliči s kravskými hlavami, tibetské vlaječky v lesíku a na skalách, mohyly a několik svatyní. Většina poutníku sem přijíždí pomocí džípu a moto-taxi.

[shashin type=”photo” id=”313,314″ size=”max” columns=”1″ order=”user” position=”center”]

Z Muktinath jdeme do městečka Kagbeni. Většinou jdeme po větší klikatící se cestě, párkrát zkoušíme zkratku mezi políčky, ale čas nám to neušetří. Fouká nepříjemný vítr a víří prach. Krajina má opět pouští ráz dokud nedorazíme k městečku, které stojí na břehu řeky a obklopují ho malá pracně udržovaná políčka s obilím. Kagbeni je velmi zajímavé městečko, kde jako by se zastavil čas už někdy ve středověku. Úzké uličky mezi hliněnými zdmi domů, tunely, sem tam nějaká roztodivná socha, tele, slepice nebo pes, budhistický chrám uprostřed města, motlitební mlýnky, starý vodovod a na konci městečka velká brána s nápisem, že dál už ani krok. Za bránou začíná oblast Horní Mustang, kam je přístup turistů jen na speciální (drahé) povolení a jen s cestovkou. Vracíme se tedy na cestu pro turisty, která pokračuje do Jomsom.

[shashin type=”photo” id=”317,318,319,320,321,322,323″ size=”max” columns=”1″ order=”user” position=”center”]
Odpoledne se výrazně horší počasí, zvedá se ještě větší vítr a bere s sebou hromady prachu, občas poprchává. Postup proti vichřici nic moc, výhledy žádné a tak se nemůžeme dočkat cíle. Cesta je sjízdná džípem, sem tam nás nějaký mine. Část se dá zkrátit korytem řeky. Řečistě je obrovské a párkrát ho překlenuje most z ocelových lan.
Po dvou hodinách chůze nás konečně vítá Jomsom. Packy už značně nadávaly, Káťa má spoustu puchýřů, boty nejsou pod nánosem prachu skoro vidět a tak prohlašujeme Jomsom za naš konečný cíl pochodu. Neustálé uhýbání jeepům a náklaďákům moc zajímavé nebylo. Dál už jen autobusem. Dřív tu sjízdná cesta nevedla a tak byl celý Annapurna Circuit podstatně delší, nyní ale zbývající úsek kouzlo poněkud ztrácí a tak to většina lidí zapíchne u první zastávky autobusu. Stejně jako my.

[shashin type=”photo” id=”324″ size=”max” columns=”1″ order=”user” position=”center”]

4.10.
Jomsom – Pokhara (bus/taxi)

Přesvědčujeme se, že existence silnice do Jomsomu je velmi nestálá a co jeden den je, druhý den už není.
Náš přesun z Jomsomu do Pokhary tedy kromě jízdy autobusem obsahuje také dva půlhodinové pěší přesuny přes kopce, několik přesedání, čekání a nakonec taxík. O týden později prý celou trasu jezdí opět přímý bus a zvládne to za pár hodin. My to máme zajímavější. Startujeme 8h ráno terénním busem do Ghasa. Do Pokhary se dostáváme v půl deváté věčer. Problémeme je několik sesuvů půdy, které blokují cestu a musí se tedy obejít pěšky, několik kilometrů přes kopce. To se týká všech lidí i nákladu a tak potkáváme nosiče vláčící kanystry s naftou, pytle rýže, nábytek a cokoliv dalšího, co původně měl vézt autobus.
Čekání na navazující autobus na druhé straně je dosti vtipné, protože samozřejmě nikdo nic neví. Ani místní. Ti prostě trpělivě čekají, však ono něco přijede.

[shashin type=”photo” id=”325″ size=”max” columns=”1″ order=”user” position=”center”]
Úseky, které autobus teoreticky projet může, jsou ovšem také velmi zajímavé. Je lepší se koukat z okna a nebo radši ne? Kola autobusu projíždějí pár centimetrů od hluboké strže, ve které duní divoká řeka Kali Gandhaki. Přejíždějí několik měnších vodopádů které se prodrali přes silnici, hopsají po nerovném povrchu předešlých sesuvů půdy.
V Totepani vystupuje většina Izraelských turistů, jsou zde vyhlášené horké prameny. My však na lázně vůbec náladu nemáme, vedro nám je v autobusu dost, zvlášť protože jedeme klasicky jako sardinky. Další větší zastávka je v Beni, kde už začíná něco jako asfaltka. Bohužel nás tu autobus vyhazuje a poslední spoj do Pokhary je plný (úplně po okraj). Nejsme sami, na koho nezbylo místo a tak se domlouváme s dvěma cestujícími nepálci v saku a bereme si do Pokhary společného taxíka v ceně 750Rp/člověka. Je o ještě kus, jsme ale rádi, že budeme mít celý přesun za sebou.

Konečně přijíždíme do Pokhary, turistické oázy u jezera obklopené štíty bílých hor a nabízející pohodovou atmosféru přímo vybízející k pár dnům odpočinku. Více o tomto kouzelném místě v dalším článku.