3. etapa  – Výstup na Pisang Peak (24.9.-28.9.)

Sem a tam po Annapurna Circuit (Tilicho Base Camp – Manang – Pisang – Pisang Peak – Pisang – Manang) a výstup na Pisang 

Hlavním cílem celé expedice do oblasti Annapuren je výstup na Pisang Peak (pozor – není klasickou součástí Treku kolem Annapuren, pouze náš bláznivý nápad), a tak se po úspěšné aklimatizaci na Tilichu můžeme zvesela přesunout zpět do vesnice Pisang, kde jsme nechali horolezecké vybavení. No, ono to vlastně zvesela tak úplně nejde. Tilicho dalo zabrat.

Musím tedy po právu označit 24.9. za Den Krizový. Z Tilicho Base Camp vyrážíme v půl osmé zpět směrem do Manang. Úsek se šotolinou a skálami se zdá být daleko náročnější než před dvěma dny. Svaly se ozývají každým krokem do kopce. Káťu bolí koleno. Michal jde kus za námi. Přibližně v polovině cesty do Khangsar zjišťujeme, že jsme asi 100 výškových metrů níž než správná cesta. Někde jsme s Káťou blbě odbočili (je tu hromada malých stezek od zvířat a místních). Michal nás následoval. Tirin nás vidí shora a sbíhá k nám. Nima, Kayla a Zdeno pokračují po horní cestě.

My jdeme dál po spodní, tzv. Staré cestě, která hypoteticky vede také do Khangsar. Akorát obsahuje víc nahoru a dolů, víc šotoliny a jeden velký potok bez mostu. A nejlepší nakonec – cesta končí kus před vsí obrovským sesuvem půdy a strží k potoku. Že by to byl důvod, proč se už nepoužívá a říká se jí “Stará”? Nezbývá než vyšplhat srázem nahoru na horní cestu. Zdržuje nás to asi o hodinu.
Kousek dál po cestě potkáváme v protisměru jdoucí Lenku s pěkným Nepálcem, který jí nese bágl. Dáváme čaj. Lenka směřuje na Tilicho, v sandálech, nohy se jí už trochu zlepšily, ale v pohorkách se jim stejně nelíbí. Pisang už s námi nestihne a tak se ke klukům připojí až na Himlung, domlouváme se, kde a jak se příště potkáme, a pokračujeme opačnými směry.

Na oběd se zastavujeme v Khangsaru. Odtud už je stezka snazší a v Manangu jsme asi za hodinu. Rozhodujeme se zde zůstat přes noc a trochu si odpočinout po Tilichu. Hotel, teplá sprcha, dokoupení pár zásob, vyprání nezbytného, káva a výborný koláč v místní pekárně. Navečer, když sedíme v jídelně, přichází mírně přiopilý Nima a Tirin a začnou cosi o tom, že máme o den míň a zítra se musíme dostat až do Base Campu pod Pisangem. Prý právě volal průvodci, který povede belgičana Jeffa na Pisang, a ten mu oznámil, že půjdou vrchol už 27.9. Trochu panikaříme a Michal jde volat do kanceláře Iceland Trekking, která nám připojení k Jeffově expedici měla zařídit. Tam mu potvrdili, že se termín výstupu na přání Jeffa skutečně o den posunul, a že si tedy musíme pospíšit a zítra se dostat do Base Campu.

[shashin type=”photo” id=”267,268,269″ size=”max” columns=”1″ order=”user” position=”center”]

25.9.
Manang (3519) – Pisang (3200) – Pisang Peak Base Camp (4480)
7:15 – 10:45/13:30 – 17:30

Vstáváme velmi brzy a s vidinou perného dne, pokud chceme Jeffa dohonit.
Svižnou chůzí po cestě, kterou už známé, dorážíme za 3,5 hoďky do vesnice Pisang, kde vyzvedáváme Zdena a horolezecké vybavení, které jsme tu měli schované. Po obědě a zabalení krosen a nůší se vydáváme vzhůru.
Asi čtyřhodinové stoupání vede přes Horní Pisang (kde na chvíli ztrácíme Zdena), kolem vodopádu a pak se klikatí lesem ve stráni. Z lesa vycházíme na otevřený prostor svahu hory, kde vlaje pár vlaječek a babička ručně obdělává malé políčko. Je odtud nádherný výhled na celé údolí Manang, na Dolní i Horní Pisang a především majestátní zasněžené Annapurny. Ochlazuje se. Dále sledujeme jačí stezku, která se klikatí vzhůru po postranním exponovaném hřebeni. Pěkně tu fičí, ale pohyb do kopce nás dostatečně zahřívá. Nasazujeme čepice a bundy a bojujeme o výškové metry. Svah je strmý a cesta se zdá být nekonečná, snad kvůli stupňující se únavě. Očekáváme cíl za každým rohem, ale base camp nikde.
Konečně se objevuje větší kamenný mužík s vlaječkami a belgičanovy žluté expediční stany. Jásáme jako malí a padá z nás na chvíli všechna únava. Zvládli jsme to! Dohnali jsme Jeffa a tak naše naděje na výstup ztracené nejsou!
Pisang Peak Base Camp (4480 mnm) je relativně rovné místo pro pár stanů v jinak prudkém svahu, s několika kamennými protivětrnými zídkami, které zde horolezci postupně navršili. Je oblíbené také místními jaky, kteří se zde pravidelně zdržují a popásají okolo.
Stavíme stany, vaříme čaj a musli k večeři a domlouváme se s Jeffem, který byl dnes aklimatizačně v high campu a zpátky. Straší nás. Stejně tak i jeho průvodce. Trochu si z nás utahují kvůli vybavení. Pak se od obou dozvídáme, že Pisang Peak je jednou z nejnáročnějších technických šestitisícovek, rozhodně to není trekový vrchol a rozhodně není pro začátečníky (jak se píše v průvodci, na kterém Michal postavil plán expedice). Uvidíme, kde je pravda. Unavení a vyděšení jdeme spát.

[shashin type=”photo” id=”270,271″ size=”max” columns=”1″ order=”user” position=”center”]

26.9.
Pisang Base Camp (4480) – High Camp (5290)

V noci nás budí rachot. Cinkání, pak se někdo přerazil o Michalův stan, zbořil pár kamenů ze zídky a vzal to přes ešáky. Následovalo opět cinkání a funění. To se jaci přišli podívat, jestli nezbylo něco od večeře.

[shashin type=”photo” id=”272″ size=”max” columns=”1″ order=”user” position=”center”]
Vítá nás nádherné ráno. Mrzne, je azuro, ze stanu se díváme přímo na Annapurnu a jaky okolo nás. Jdu fotit. Vaříme snídani, sušíme stany. Dnes spěchat nemusíme. Čeká nás výstup do druhého tábořiště, který trvá 3-4 hodinky. Je to pěkný krpál, ale zatím bez technických úseků. Prostě se šlape vzhůru a bojuje se o kyslík. Naši nepálští průvodci jdou ještě s námi, půjčili jsme jim stan, vařič a nějaké jídlo. Až do high campu mají vstup povolený, dál už ne (i když tedy nevím, kdo by to tu kontroloval). Stezka se místy ztrácí, sem už nelezou ani jaci. Tráva přechází v šotolinu. Pořádně tu fučí. Nad námi krouží supi. Jsou obrovští a budou nás pronásledovat dalších pár dní.
Horní tábor je na skalnaté plošině poseté drobnými kamínky. Pár metrů odsud začíná sněhové pole. Opět máme výborný výhled na Annapurny, Tilicho Peak i Pisang Peak.
Kolíky od stanu jdou zatloukat jen těžko, zatěžujeme je velkými kameny. Upevňuji stan všemi lanky, která mám, snad to bude stačit. Přeci jen, takhle vysoko ještě chudák můj desetiletý Hannah Serak S nebyl. Jako poslední navazuji tibetské vlaječky, aby do větru posílaly mantry až budeme šplhat nahoru. Třeba to pomůže.
Jeff s průvodcem vyráží do hory zafixovat první lana. Vrací se za pár hodin a opět nás straší.
Tirin mi pomáhá připravit sedák a karabiny, zkouším si používat šplhadlo (joumar) a pohybovat se v mačkách po sněhovém poli, učím se vázat slaňovací uzel.
Připadám si jako idiot, protože je to vše pro mě nové a Jeff a jeho guide se tváří nevěřícně a Tirin nešťastně. No jo no, měl to být trekový vrchol… a není. Káťa to bohužel vzdává a na výstup nepůjde. Já se vzdát odmítám, ačkoliv ve mě strach hlodá řádně. Ale vyčítala bych si to, kdybych se aspoň nepokusila.
Jediný, kdo z naší party má dost zkušeností s lezením, je Zdeno, a tak mě a Michala zaškoluje. Jdeme spát brzy, bude se vyrážet ve tři ráno.

[shashin type=”photo” id=”273,274,276,277″ size=”max” columns=”1″ order=”user” position=”center”]

27.9. Den D
Výstup na Pisang Peak (6091 mnm)

Nespím, klepu kosu. Tirin mě budí v půl druhé, vařím si ovesnou kaši (ještě z čech) a čaj. Mrzne jako kráva. Nazouvám boty, návleky, sedák… Jeff a jeho guide tam furt něco řeší, nakonec se ukáže, že jim nešel vařič nebo co a jsou připravení až v půl čtvrté. Mezitím jsme zmrzlí Zdeno, Michal i já, hlavně prsty u nohou, a choulíme se ve stanu, připravení vyrazit.
V půl čtvrté se tedy konečně startuje, za svitu čelovek jdeme na to.

Co mám na sobě/s sebou

Klasické celokožené pohorky Meindl, s teplými ponožkami a návleky do sněhu, podvlíkačky+normální trekové kalhoty, tričko, triko, svetr, softshell vestu,membránovou bundu a přes to ještě pronajatou péřovku. Normální a péřové rukavice. Čepici, kapucu, dva šátky, sluneční brýle, sedák s dvěma karabinami a šplhadlem. Malý batoh s cepínem, mačkami, snickers a čokoládu, termosku s čajem a litr vody. Čelovku, paralen a foťák. Trekové hůlky, které ale brzy odkládám, protože jsou k ničemu, potřeba jsou ruce a ne hůlky.
Co nemám a chybělo: druhé ponožky, lepší kalhoty, záložní sluneční brýle, silný opalovací krém.

Stoupáme po drobivé skále, plátové břidlici. Terén je náročný, je šílená zima a vítr. Slunko vyjde až za víc než 3 hodiny. Necítím prsty u nohou a to jsme teprve na začátku. Po asi půlhodince už je terén nebezpečný a tak se vážeme na lano. Jeff se svým šerpou zvlášť a pak my tři. Jdu první, pak Michal a Zdeno. Postupujeme pomalu, není kyslík. Michal měl problém se sedákem, takže nám Jeff na chvíli mizí, ale brzy ho doháníme. Přelézají se skalky, jde se po hřebínku a následuje sněhové pole. Nandaváme mačky. Další postup je kombinací chůze po sněhu do krpálu a šplhání po skále nebo sněhu za pomocí fixního lana pokud je úsek příliš prudký. Chvíli prošlapává guide, chvíli Zdeno, při chůzi vykopáváme jakési schůdky. Fixní lana zajišťuje guide a z předchozího dne bylo připravené jen jedno, na další se dost načekáme, což je asi nejhorší část celého výstupu, protože paradoxně každá pauza je víc vyčerpávající než postup nahoru, a navíc je zzzzzzima.
Se šplhadlem se leze celkem dobře, kromě úseků se skálou, kde je to celé o rukou. Musíme hodně vydýchávat, Jeff se zdá mít s kyslíkem větší problémy než my, asi uspěchal aklimatizaci, a tak udává tempo coby nejpomalejší. Michal toho také začíná mít dost. Chce to vzdát. Už ale není cesty zpět. Všichni nebo nikdo. Fixní lana ze spodního úseku jsme odvázali, abychom je použili znovu výše.
Kdybychom se odpojili a zůstali na místě než se ostatní vrátí z vrcholu, našli by už jen rampouch. A tak nadáváme, že nás podvedli autoři průvodce, který tvrdil že Pisang je trekový, protože je to tu samý technický úsek – strmé skály, lezení, šplhání, lana… Ale jdeme dál.

[shashin type=”photo” id=”278,280,281,282,283″ size=”max” columns=”1″ order=”user” position=”center”]
Lezeme a lezeme.
Každý krok, každý pohyb, i každé zastavení stojí energii, kyslík a vůli jej vykonat. Občas si přijdu jako robot – soustředěně zasekávám mačku za mačkou a posunuji se vzhůru. V hlavě je jinak prázdno.
Nevychází nám lana, a tak musíme odvazovat a navazovat, což nás dost zdržuje.
Ale za to vychází slunce. Ta nejvíc očekávaná kulatá horká koule. Najednou je vše stokrát krásnější a my konečně přestáváme mrznout. Annapurna osvícená ranním kotoučem je prostě nádherná.

[shashin type=”photo” id=”279″ size=”max” columns=”1″ order=”user” position=”center”]
Zbývá nám obrovské příkré sněhové pole vedoucí téměř k vrcholu. Krůček po krůčku se přibližujeme. Je poledne. Za celou dobu jsem měla trochu čaje a snickersku. Tak to zůstane až do večera, na občerstvování není nálada.
Znovu odvazujeme lano pod námi a neseme ho nahoru. Dostáváme se ke skalce, za kterou už určitě musí být vrchol!
Pak přichází největší zklamání dne. Dawa Sherpa nám oznamuje “Not Possible”. Jeho vysvětlení moc nechápeme, nedostatek kyslíku nám trochu ovlivňuje myšlení. Prý je vrchol ještě 200 m po sněhovém strmém poli a on už nemá lana, aby úsek zajistil, a odvazovat ty z předcházejícího úseku by nás příliš zdrželo, nestihli bychom se vrátit za světla. Je cca 13h. Jsme 9 hodin na výstupu v hoře, 200 m pod vrcholem a Dawa nám říká, že se máme otočit a lézt dolů. To nepotěší. Ale Sherpa se musí poslouchat. Velká část umrtí v horách se stala po té, co se někdo neotočil na průvodcovo doporučení.
Točím “vrcholové” video, ve kterém žvatlám nesmysly a směju se jak blázen. Aspoň mám důkaz, že mi to fakt moc nemyslelo. I přesto, že se musíme otočit, jsem v euforii. Sluníčko svítí, výhled je nepopsatelný a my stojíme cca 5860 mnm!
Přes veškeré pochybnosti a sobě, mé kondici a zkušenostech, jsem dokázala udržet tempo s kluky a teď tu stojím jako horolezec!

Slaňujeme dolů.
Většina nehod se prý stává při sestupu, ne při výstupu. Počasí se horší, postupně nás zahaluje mrak, jse vyčerpaní, trochu zklamaní, trochu bez kyslíku a dolů to není o moc snazší než nahoru. Pár komplikacím se nevyhneme. Na některých úsecích musíme znovu zajišťovat fixní lana, a já i Michal se učíme slaňovat tak nějak za pochodu. Náš život doslova visí na železných kotvách natlučených do vrstvy sněhu. Zajímavé, tohle horolezení.

[shashin type=”photo” id=”284,286,287″ size=”max” columns=”1″ order=”user” position=”center”]

Sestupuji spolu se Zdenem. Musím se hodně snažit abych s ním držela krok, ale on mě zároveň velmi dobře jistí na všech úsecích, takže mám silnou motivaci nezpomalovat. Jsme tedy o něco rychleji než Jeff, Michal a Dawa a tak děláme malou přestávku na focení a občerstvení u “nepravého” vrcholku Pisangu, který ale vypadá nádherně a je také posetý vlaječkami. Akorát je asi o 500 m níž 🙂

[shashin type=”photo” id=”285″ size=”max” columns=”1″ order=”user” position=”center”]
Pak mi už Zdeno mizí v mracích a sbíhá si do tábora svým tempem. Já se na chviličku ztrácím v šotolinovém poli, ale po chvíli už se mi cesta vybavuje a tak se zase nacházím. Ve tmě to tu vypadalo jinak, složitěji. Teď jsou i vidět stará lana předchozích expedic a zdá se, že většina to brala trochu jinou cestou než my… možná, že jsme si to zbytečně zkomplikovali. Možná, že ty úseky skoro kolmých skal a ostrých říms by šly nějak obejít. Ale to už se nedozvíme.

Objevují se přede mnou stany horního tábora. Sbíhám dolů asi 20 minut po Zdenovi. Tirin mi vrazí do ruky horký Tang a já mám pocit, že jsem nic tak dobrého v životě nepila. Dávám si ještě další tři šálky. Na jídlo chuť nemám. Jsem totálně vyčerpaná, ale zároveň v euforii, že jsem to zvládla zpátky. Je 5:30 odpoledne. Stmívá se a zahalil nás mrak. Michal, Dawa a Jeff se vrací až za hodinu po mě.
Káťa čekání vzdala a šla s Nimem zpět dolů už odpoledne. My musíme přespat ještě jednu noc v horním táboře, níž už sestoupit nestihneme.
Nemůžu usnout. Mrzne. V polospánku pořád slaňuju.
V hoře jsme byli 15 hodin. Skončili jsme cca 200 m pod vrcholem.
Nepopsatelně intenzivně nádherný a zároveň děsivý zážitek. Až na limity vlastních možností. Nevzdala jsem se a stálo to za to. Extrémní zkouška vůle a odvahy. Tohle budu chvíli rozdýchávat.

 

28.9.
Sestup High Camp (5290) – Dolní Pisang (3200)

Ráno sklepávám ze stanu centimetrovou vrstvu sněhu. Je opět sluníčko a modrá obloha a tak jdu fotit. Všímám si nápisu na zemi sestaveného z větších kamenů: “DESIRE” Tak to sedí. Z vrcholu Pisangu by byl možná vidět. Odvazuji tibetské vlaječky ze stanu a přemisťuji je na mohylu označující Horní Tábor. Zůstanou tady na památku.

[shashin type=”photo” id=”275,288,290″ size=”max” columns=”1″ order=”user” position=”center”]

Snídáme a užíváme si vysokohorské sluníčko. Dolů se nám moc nechce, tady je to nádherné. Vyrážíme kolem desáté, s Michalem se trháme a jdeme pomaleji, fotíme ještě jaky, supy, kytičky a výhledy. Při pohledu zpět na vrchol Pisangu je vidět cestička, kterou jsme tam včera vydupali ve sněhovém poli. A také místo, kde dal Dawa příkaz k návratu.

[shashin type=”photo” id=”291,292,293,294,295,296″ size=”max” columns=”1″ order=”user” position=”center”]
Zastavujeme také v horním Pisangu v klášteře, kde nás pohostí čajem.

[shashin type=”photo” id=”297″ size=”max” columns=”1″ order=”user” position=”center”]
Další zastávka je v internetové kavárně napsat zprávu, že jsme živí (bylo na čase, od poslední zprávy cca před 14 ti dny spadly v Nepálu dvě letadla s turisty a jedna velká lavina, která také pár turistů zabila).

Večer slavíme společný návrat z hory všichni i s Káťou, Jeffem, i s Lenkou, která mezitím dorazila od Tilicha. Ochutnávám jačí maso. Vypijeme veškeré zásoby piva v jedné a poté i ve druhé chatě a prokládáme to domácí slivovicí ještě z Čech. Spát jdeme až kolem druhé ráno.

29.9.
Rest Day

Konečně odpočinkový den. Procházka po vesnici Pisang a večer společné posezení a loučení se. Naše výprava se od zítřka rozdělí. Michal, Zdeno, Lenka, Nima a Kayla se vydávají na Himlung, sedmitisícovku, kterou se pokusí pokořit opět spolu s Jeffovou expedicí. Káťa, Tirin a já máme v plánu dokončit Okruh kolem Annapuren (Annapurna Circuit), který stoupá z údolí Manang do sedla Thorong La a pak klesá dolů ke království Mustang a na jih do Jomsomu.

[shashin type=”photo” id=”289, 696″ size=”max” columns=”1″ order=”user” position=”center”]

Nepálské dobrodružství pokračuje článkem Annapurna Circuit 4 – Thorong La