Listopad 2012 – dobrovolníkem na malém ostrově Koh Lanta, Thajsko

[wpgmappity id=”10″]

Proč a jak se stát dobrovolníkem

V průběhu celého mého pobytu v Asii jsem se snažila vyvažovat klasický komerčně turistický způsob cestování s alternativami, které přinášejí hlubší poznání kultury, lidí a míst, na která se pozapomnělo v Lonely Planet. Spolu s couchsurfingem je dobrovolničení jeden z nejlepších způsobů, jak se alespoň trochu přiblížit místním a být prospěšný. Na chvíli na vás přestanou domorodci pohlížet jako na bílou chodící peněženku (všeobecný pohled na evropany a američany v Asii), poznáte lépe, jak se jim žije, jaké mají problémy, co skutečně jí a konečně se vaše konverzace nebude pohybovat okolo tématu kde přespat a co vidět.

Existuje několik způsobů, jak se stát dobrovolníkem. Záleží, co chcete dělat. Mezi nejoblíbenější patří Woofing, kde pracujete na biofarmě, HelpX zahrnující pomoc se vším možným včetně hlídání dětí, ale v Asii jsou asi nejrozšířenější různé NGO – neziskovky, které organizují pomoc v sirotčincích, školách, pro týrané ženy atd. Nabídek najdete spoustu. Kvalita a věrohodnost se značně liší a je třeba se mít na pozoru a nenaletět na podvod (ach, ta Asie).

Pokud chcete dobrovolničit “v oboru” (v mém případě tedy jako veterinární lékař), je celkem pracné najít nabídku, která vás nevyjde finančně jako luxusní zájezd. Ano, bohužel je tomu tak, že většinou vás tento dobrý úmysl bude něco stát a to nemluvíme o letence. Pokud využijete služeb některé ze západních společností vysílající veterináře do exotiky na zkušenou, pohybuje se to kolem 2-3000 liber/pár týdnů, bez letenky. Druhou možností je kontaktovat přímo útulky a kliniky a pokusit se sehnat místo rovnou, doufaje v nižší poplatky. Po značném čase stráveném hledáním (bez omezení země – nakonec mi už bylo jedno kde…) a psaním mailů nakonec nacházím útulek, který poplatek po veterinářích nevyžaduje (resp. nevyžadoval v roce 2012). Hurá, jede se do Thajska.

Lanta Animal Welfare

Veterinární ordinace, centrum pro kontrolu populace toulavých zvířat a útulek pro opuštěné psy a kočky

LAW má za cíl snížit utrpení zvířat na ostrově Koh Lanta a okolí pomocí sterilizačního programu, péče o zvířata v nouzi a osvětou místních obyvatel. Financování je výhradně z darů, část provozu se hradí z výdělku Kuchařské školy Time For Lime, jejíž zakladatelka je též zakladatelkou LAW a pochází ze Skandinávie.

Psi na Koh Lanta mají tu smůlu, že převážná část místních obyvatel se hlásí k islámu a chovají tak ke psům (na rozdíl od koček)  nepřátelský vztah. Není tedy výjimkou zachraňovat psy pomlácené, přejeté, nebo polité horkým olejem a zapálené. Na ostrově není klasický veterinář a tak se LAW snaží co může těmto psům pomoci a případně je poslat k adopci do zahraničí. Soustavná sterilizace psů i koček se ukázala být nejúspěšnější formou kontrolu stavu populace toulavých zvířat po celém světě a LAW provozuje i “mobilní kliniku”, která vyjíždí na okolní ostrovy.

Veterinární ordinace v rámci LAW ošetřuje také nemocná a poraněná zvířata, která majitele mají, ať už místního nebo usazeného turistu. Dvě ordinace, operační místnost a psí a kočičí hospit poskytují solidní základ. Koordinovat často se obměňující tým není snadné, a tak jsou pravidla provozu detailně popsaná v pdf, které dostávám emailem předem, a v LAW je pak zaměstnaných pár lidí, kteří se starají o běh celého projektu. Hlavní manažerka, místní (thajská) manažerka (která občas pomáhá s komunikací) a hlavní (thajský) vet. Zbytek týmu už jsou dobrovolníci, tj 2-3 veterináři, jeden “lovec” zvířat s foukačkou a sítí, a cca 10 obecných dobrovolníků, kteří zajišťují chod útulku a kontakt s turisty. Přijíždějí sem pomáhat lidé z celého světa, a tak jsem v týmu s Danielem z Polska, Vicky z Anglie, prostřídají se tu kanaďané, norové, welšan, filípínec, novozélanďan, američanka, holanďané, japonka, němec, dán, švédka a další.

Návštěvníci-turisté mají možnost vzít psy na procházku do lesa nebo na pláž, prohlédnout si útulek a samozřejmě přispět na provoz, třeba koupí některého ze suvenýrů. LAW je dle serveru TripAdvisor jedním z nejatraktivnějších míst na Koh Lanta.

Prostředí útulku je pěkné, psíci jsou přes noc v klecích, ale přes den mají výběhy s přístřeškem a každý z nich jde jednou denně na prochácku buď s návtěvníkem nebo dobrovolníkem. Kočky jsou přes noc v jedné větší místnosti s hračkami a přes den volně v areálu.

Můj měsíc v LAW

A tak se stávám dobrovolníkem. První týden se spíš rozkoukávám, starám se o pacienty na hospitu a zvířata v útulku, a pomáhám ostatním veterinářům. Později už mám samostatné konzultace (tj přijímám pacienty) a účastním se neutralizačního programu. Odpozoruji několik zajímavých triků práce s polodivokými zvířaty, ale nepřestávám obdivovat Dr. Theye, který umí sedovat kousavého psa jediným rychlým vpichem do žíly s tím, že mu jen omotá kus vodítka kolem tlamy a pak počítá do deseti.

Asi nejčastějšími pacienty byly kočky a koťata s “chřipkou” a různé formy parazitóz (svrab, blechy, červi…). Pak úrazy a rány po rvačce, otravy (také z nějakých potvor z moře). Opice se zlomenou rukou. Jednou jsem měla také výjezd ke koze s kolikou, ke zraněnému koni, jindy třeba jet očkovat štěňata do budhistického kláštera a ošetřit krávu.

Ubytování, jídlo a doprava

Hned první den po příjezdu je mi doporučeno pronajmout si na celý měsíc skútr. Nejdřív nechápu moc proč, vždyť jsem na malém ostrově, tak snad dojdu pěšky, ne? Později ale zjišťuji, že jízda na skútru je vlastně kromě koupání v moři jediná možnost ochlazení a že chůze po asfaltce ve vysokých teplotách je hodně nepříjemný zážitek. A tak zde na skútrech jezdí doslova všichni a všude. Ovládání je jednoduché, ani spojku to nemá, jen brzda plyn na řídítkách, a páčka na start. Paní, od které si skútr pronajímám (službu poskytuje snad každý druhý, stačí se rozhlédnout po ulici), mě vezme na parkoviště u pláže a během půl minutky mi vysvětlí lámanou angličtinou ovládání a jak to natankovat. Hotovo, jezdím. Skútr je vybaven košíkem na věci a uveze až tři další lidi (vyzkoušeno osobně), nebo i víc, pokud ho řídí místní. Tankuje se z pet láhví, které se prodávájí všude podél silnic.

[shashin type=”photo” id=”528″ size=”max” columns=”1″ order=”user” position=”center”]

Pokud v LAW zůstáváte aspoň na měsíc, můžete spát v ubytovně pro dobrovolníky. Je to malá vedlejší budova v areálu, s několika pokoji s 2-4 postelemi. Dostávám palandu v jednom z pokojů s “koupelnou”. Tu tvoří evropský záchod (můžete si ho splachovat kýblem:-)), umyvadlo, kohoutek se studenou vodou přidělaný trochu výš ve zdi (tj sprcha) a díra v zemi, kterou sem tam vyleze žába. To vše v místnosti cca 1x1m. Jinak je v pokoji stůl, židle, police a moskytiéry nad postelemi. A větrák. Ten je nejdůležitější. Peřina potřeba není, jen pár kusů prostěradel. Teploty neklesají pod 30 ani v noci a vlhkost se drží na 100%. Vše co necháte v pokoji déle na jednom místě, chytne stabilní povlak plísně, a to i např. kovové trekové hůlky opřené o zeď. Před pokoji je veranda, kde se válí kočky, visí tam hamaky a šňůra na prádlo.
To je tedy můj domov na měsíc, přežít se to dá… spím se zapnutým větrákem, sem tam vyhodím žábu z pokoje nebo pozoruju gekony na zdech, dávám si sprchu aspoň dvakrát denně a v noci ignoruji řev cikád, opic a psů.

[shashin type=”photo” id=”562,553,554,535″ size=”max” columns=”1″ order=”user” position=”center”]

V hlavní budově LAW máme k dispozici lednici a barely s pitnou vodou. Je tam také malá kuchyňka. Jídlo si zařizuje každý sám a celkově vychází docela draho. Na ostrově je několik obchůdků 7/11 (anglická značka) kde prodávají potraviny pro turisty, včetně musli. Funguje zde také pár francouzských pekáren. Nejlevnější je ale nakupovat u místních, na tržišti, kde mají obrovský výběr ovoce a zeleniny. Každý den si můžete vyzkoušet jiný druh, a tak objevuji a ochutnávám. Nejhezčí je Pitaya, dračí plod – velká růžová věc, uvnitř s bílou dužinou a černými semínky. Osvěžující je šťáva z kokosu (z velkých zelených kokosů – usekne se vršek a obsah se vypije brčkem). Pak je samozřejmě povinné vyzkoušet durian, ale to rozhodně nedělejte uvnitř místnosti. A i když pominu ten příšerný pach, stejně to chutná jako zkažené maso.

[shashin type=”photo” id=”561″ size=”max” columns=”1″ order=”user” position=”center”]

Jídlo na ulici je také celkem drahé, asi proto, že celý ostrov je proflákle turistický a místňácké ceny tady s bílým ksichtem prostě nedostanete. Navíc většina dobrovolníků v LAW sem přijela na dovolenou a tak každý večer vyráží vyzkoušet nějakou z mnoha restaurací, většinou se k nim tedy přidávám, protože téměř nikdo v LAW nezůstává aby si večeři uvařil sám. Nakonec mě tedy měsíční pobyt v Thajsku stojí celkem dost peněz, především kvůli cenám jídla a piva 🙂

Škola vaření

Jako odměnu za pomoc má každý dobrovolník možnost absolvovat jednu z lekcí thajské kuchyně ve škole Time For Lime. Intenzivní kurz s ochutnávkami a příprav všeho možného. Rozhodně stojí za zážitek, protože thajská kuchyně je plná roztodivných přísad a pravidel, co se jí a co nejí (tj je na talíři jen pro zvýraznění chuti). A tak cca po 4 hodinách začnete trochu tušit, kdy je ten spávný čas pro přidání limetky! Naučíte se používat “killer knife” sekáček, a přidávat do jednoho jídla něco od každé chuti – sladké, slané i kyselé zároveň.

[shashin type=”photo” id=”567,566,568,569″ size=”max” columns=”1″ order=”user” position=”center”]

Volný čas

Protože se v průběhu pobytu v Thajsku hlásím na půlmaraton v Kambodži, rozhodnu se trochu natrénovat, a tak každé ráno před prací zajedu skútrem na pláž (cca 5 minut), která má asi 2km na délku a je tak ideálním místem na běhání. Na boso (tenisky stejně nemam). Běhat nebo cvičit jógu sem za rozbřesku chodí dalších pár lidí a vládne tu tak příjemná klidná atmosféra – pláž je tichá, čistá, teprve se probouzí a připravuje se na denní nápor turistů s lehátky. Před obytnými chatkami místní uklízí a urovnávají písek, sem tam potkáte smečku polodivokých psíků, kteří využívají volný prostor ke hře. Některé dny stihnu i pár temp v moři než se vydám zpět do LAW.

Po práci mám asi hodinku než se setmí, takže se buď jedu někam projet, nebo pak vyrazím s ostatními na večeři nebo na koktejl při západu slunce do jednoho z mnoha barů na plážích. O víkendech pak absolvuji větší výlety, viz samostatný článek.

[shashin type=”photo” id=”575″ size=”max” columns=”1″ order=”user” position=”center”]

Jsem ráda, že jsem měla možnost poznat Thajsko okem dobrovolníka, i když jen malou část. Rozmanité obyvatelstvo Ko Lanta a jejich zvířata by stálo za delší dobu pobytu než jeden měsíc, ale na mě tu bylo trochu moc teplo. Navíc turistické vízum platí jen 30 dní a pro prodloužení musíte podniknout tzv. Viza-run – nechat se dopravit do nejbližší vesnice v Malajsii, dostat razítka a zas přijet zpět. Dá se to zvládnout v jendom dni, ale levné to není. Dokonce se takové výlety organizují hromadně – jen pro razítka. Ach, ta byrokracie.

A tak Adieu Thajsko…

Další moje putování pokračuje přesunem do Kambodži.

Video o LAW natočené jedním z dobrovolníků: