1. etapa – Kathmandu – Bhulbule – Manang – Kangshar (17.9.-21.9.)

Každý trek v Nepálu začíná vyřizováním a zařizováním v Kathmandú, což je asi nejmíň oblíbená, nicméně nutná část expedice.  Potkávám se s českými spolusouputníky, navštěvujeme kancelář Icelandtrekking, která nám má zajistit povolenky na Pisang a Himlung, TIMS, průvodce, nosiče a především nám slíbila, že nás připojí k již existující expedici na oba vrcholy (jinak bychom se asi nedoplatili…). Dolaďujeme detaily se šéfem a mapou. V malých obchůdcích v turistické části Kathmandú zvané Thamel dokupujeme a pronajímáme vybavení. Dají se tu koupit věci jak kvalitní, tak velmi levné nepálské napodobeniny. Některé jsou použitelné, jiné ne. Já půjčuju cepín, mačky, sedák, šplhadlo, karabiny, spacák a péřovou bundu v půjčovně, do skupiny ještě lana a lopatu. Dokupuju vařič, péřové rukavice, termosku. Půjčeno mám (za pár šupů) vybavení, které vesměs používají místní šerpové (tj stoleté, ale funkční). Tohle všechno totiž bude stejně potřeba jen na 2-3 dni výstupu na Pisang.

Dalším bodem je přesun. Ten zahrnuje buď šílenou jízdu džípem, autobusem nebo let maličkým rozklepaným letadlem (pokud se vydáte na Everest). My volíme džíp. Nikdy se nedá říct, kam až se bude dát dojet a za jak dlouho. Sázka do loterie. Průjezdnost cest se mění každou hodinu, v závislosti na sesuvech půdy a přítomnosti bagrů. Většina silnic vede po okrajích kopců, stráň na jedné straně, sráz a řeka na straně druhé. Příroda si přesunuje materiál přes cesty jak je libo a pak už záleží, jestli je v okolí nějaký bagr, aby to  opravil, nebo se cesta (často jediná v oblasti) ucpe na celý den či dva, nebo jen na půlden. Zpoždění  10 hodin na 6ti hodinové cestě tedy není nic neobvyklého, především v období dešťů.

17.9.

Kathmandú – Bhulbule

Vyrážíme v 8:30 ráno velkým džípem z Kathmandú: řidič (pronajatý Nepálec), naše expedice (Zdeno, Michal, Lenka, Katka, já) a průvodci/nosiči Nima, Kayla a Tirin sedící v kufru na zavazadlech. Většina vybavení je přivázána na střeše a přikrytá plachtou. Prší, ještě je deštná sezóna. Čeká nás 200 km do Syange.

Sesuvy půdy, kolony, voda všude, bagry… dorážíme už za tmy do Bhulbule a řidič odmítá jet dál. Musíme přespat v místní ubytovně. Dokonce odmítá jet dál i další ráno a prchá i s džípem. Nezájem, že byl zaplacen až do Syange.

[shashin type=”photo” id=”234″ size=”max” columns=”1″ order=”user” position=”center”]

18.6.

Bhulbule – Thal

Ráno sháníme jiný transport. Jedeme ještě menším džípem, ještě horší cestou. Šnečím tempem poskakujeme po kamenech. Extrémní offroad jízda. Kvůli načasování expedice, abychom se potkali ve správný čas s Jeffem na Pisangu, si nemůžeme bohužel dovolit jít tuto část pěšky. Přírodu to nezajímá. Do Syange stejně nedojedeme. Cesta mizí, před námi je obrovský sesuv s balvany a (pěknými) vodopády. Džíp nás tedy vysazuje, že dál už jen pěšky.

Někde v průběhu změny džípu a vykládání a nakládání se nám ztratila vysílačka a jeden cepín. Nosiči dokupovali nůše v Bhulbule a teď se je snaží naložit. Jediný Tirin má krosnu a vypadá, že ví co dělá, Nima a Kayla jsou nejspíš na treku poprvé. Trochu nás to děsí. Do nůší se skládá lezecké vybavení, cepíny a celkově věci, které na treku nepotřebujeme, ale musíme je s sebou vzít na Pisang. Jiný transport, než nosičova záda, není (dobrá ještě oslíci, ale ti spíš nosí zásoby pro místní). Těžko říct, jak to bude v budoucnu. Silnice je rozestavěná, ale když vidíme, jak snadno si příroda přestavuje terén podle nálady… Navíc jestli tady jednou projedou džípy, celé geo loci bude pryč…

[shashin type=”photo” id=”235,236″ size=”max” columns=”1″ order=”user” position=”center”]

Drobně prší. Vycházíme. Čeká nás 7 hodin chůze a cca 600 m převýšení. Musíme dorazit do vesničky Thal.  Těžko říct, jestli je lepší přezouvat se u každého vodopádu přetínajícího cestu nebo jít v sandálech, ale já to po chvíli vzdávám, pohorky zouvám a jdu v sandálech a tričku, na pláštěnku je moc teplo. S krosnou na zádech, cestou stoupající do hor a nádhernou krajinou okolo cesty, se mě zmocňuje euforie, která mě už do konce výletu neopustí. Tohle je Nepál! Zatím nevidíme žádné zasněžené hory, krajina vypadá spíš jak mezi zalesněnými rumunskými kopci. Míjíme nebo přecházíme nesčetné vodopády (u prvního se všichni fotíme, ale pak je další a další a další…), provazové mosty přes řeku, zelené kopce, strže, vesničky, obrovské skály, stoupáme po mnoha a mnoha schodech. Brodíme se blátem nebo potokem. Potkáváme blázny s koly, kteří je musí většinu cesty nést.

V průběhu závěrečného zmijovitého stoupání se nám Lenka ztrácí v roští kapradin. Kayla ji zachraňuje. Přestává pršet. Máme toho plné kecky když dorážíme skoro za tmy do cíle. Michal, Zdeno, Káťa a já ještě za světla, Lenka s nosičí až za stmívání. Teplá sprcha a večeře v ubytovně jsou příjemnou odměnou. Večer popíjíme rýžové víno s místními cestovateli a povídáme. Ok, rýžové víno se pít nedá. Kupujeme si (drahé) pivo.

[shashin type=”photo” id=”237,238,240,239″ size=”max” columns=”1″ order=”user” position=”center”]

Ubytování je po celém treku podobné, tak se o něm zmíním tady: velký dřevěný dům s mnoha maličkými místnostmi pouze s postelí (jednou až mnoha) a jednou velkou místností, kde se podává jídlo a jsou umístěna kamínka. Většinou dlouhé stoly s lavicemi, na kterých v noci někdy spí nosiči. Záchod a sprcha často v jedné místnosti úplně jinde, většinou je záchod asijského typu a sprcha = kohout umístěný nahoře ze kterého teče občas i ne úplně studená voda. Ohřev solárním systémem znamená, že pokud bylo hezky, má prvních pár turistů kolem 4-5h odpoledne teplou sprchu. Kdo dřív přijde… V lepších ubytovnách ohřev plynem – což znamená že tu bombu nějaký nosič musel přinést na zádech. Na studenou sprchu se dá zvyknout, ale s přibývající nadmořskou výškou klesá teplota vzduchu… Postele jsou občas vybavené dekou a polštářem. (je dobré mít třebas spacákovou vložku – z hygienických důvodů – a přes to přikrýt dekou).

Stravovat se dá kompletně po chatách, je to levné a není tudíž důvod s sebou  na trekovou část tahat jakékoliv zásoby. Menu je opět ve většině chat stejné. Snídaně musli, ovesná kaše, pohanková kaše nebo různé placky, omelety. Nepálci snídají dal bhat. K obědu/večeři jsou na výběr smažené nudle, smažená rýže nebo smažené brambory se zeleninou nebo  masem.  Nebo polévky. Nepálci obědvají a večeří dal bhat. Ten je dostupný všude. “Dal Bhat Power – 24 hours” znamená, že Nepálci jí toto jídlo prostě pořád a nepřejí se jim. Vařená rýže, čočková polévka, a různě upravená kombinace zeleniny, někdy i masa. Často na speciálním talíři s přihrádkami. Polévku si můžete nalít na rýži. Tzv pickles se servírují zvlášť, ty jsou pálivé. Papričky nebo jiná zelenina naložená v chilli. Nepálský čaj je černý čaj s mlékem a cukrem svařený s masala kořením.

[shashin type=”photo” id=”414″ size=”max” columns=”1″ order=”user” position=”center”]

19.9.

Thal (1700 mnm) – Thanchowk (2720 mnm), start 8:00, cíl 18:00

Celodenní trek údolím řeky po stezce. Ta je často pracně tesaná do stěny ve skalách vysoko nad řekou. Několikrát překračujeme dlouhé provazové mosty, brodíme říčky a míjíme nespočet vodopádů. Potkáváme celkem dost turistů i místních, a karavany oslíků a mul. Toto je totiž jediná přístupová cesta do údolí Manang a tak všechny zásoby musí projít tudy, na hřbetech zvířat a nosičů.
K večeru ji konečně spatříme. První zasněženou horu. Manaslu bílé září nad temnými lesy jako sluníčko a při západu slunce chytí nádherný bronz. Je jako magnet.
Počasí je slušné – zataženo, ale už neprší. Sluníčko opaluje i přes mraky a tak ke konci dne někteří zjišťují, že mají spálený nos.

[shashin type=”photo” id=”241″ size=”max” columns=”1″ order=”user” position=”center”]

20.9.

Thanchowk (2720) – Chame – Pisang (3200), start 7:30, cíl 16:30 (někteří)

Pokračujeme údolím, přes dalších několik mostů. Jdu v sandálech, cesta je většinou slušná a je teplíčko, sluníčko svítí. Otevírá se před námi výhled na vrchol Pisang Peak a tak konečně můžeme našemu cíli přiřadit konkrétní obrázek. A že to je hora pěkně vysoká.
Na druhé straně údolí se nad námi tyčí Annapurny. A pohled na ně nás bude provázet téměř po celý zbytek pochodu.
V Chame nás čeká kontrola TIMS průkazek. Ty nám budou kontrolovat ještě několikrát.
Při obědové pauze čekáme s Michalem a Káťou na Lenku, která doráží dost zničená až 2 hodiny po nás. Nějak chudák nevychytala boty a strašně jí v nich opuchly nohy. Pokračujeme do Pisangu, kde nás chytá déšť. Tirin jde s Lenkou pomaleji a tak dost zmoknou.

[shashin type=”photo” id=”242,243,244,245″ size=”max” columns=”1″ order=”user” position=”center”]

21.9.

Lower Pisang (3200) – Kangshar (3700), start 7:30, cíl 15:30

Probudili jsme se v ráji, obklopeni bíle zářícími velikány – Pisang Peak, Annapurna II a IV, Tilicho Peak. Azuro, svítíčko sluní, co víc si přát.
Bohužel se musíme dočasně rozloučit s Lenkou, která si dá v Pisangu pár dní oraz než se vydá k Tilichu. Aby se mohla ke klukům později připojit na Himlung, bude muset Pisang Peak vynechat a zvládnout pochod na Tilicho v rámci aklimatizace sama. Necháváme zde také část horolezeckého vybavení, které na výlet k jezeru potřeba nebude.

Postupujeme údolím Manang po prašné široké cestě, občas ještě projdeme nějakým tím lesem a musíme přelézt skály nebo kopce, ale krajina se víc a víc otevírá, zeleně ubývá a kamení přibývá. Jdu stále v sandálech. Za každým rohem se výhled mění. Míjíme spoustu budhistických pomníků, řad motlitebních mlýnků a kamenů s rytinami mantry. Potkáváme kláštery působivě zasazené do krajiny a tisíce vlaječek. Majestátní brány do městeček, karavany oslíků a mul, sem tam jaka, pole s pohankou, krávy, kozy, místní na koních, dokonce jeden týpek na motorce.

[shashin type=”photo” id=”246,247,250,248″ size=”max” columns=”1″ order=”user” position=”center”]

Malé letiště v Humde dostává asfaltový povrch, všude bagry a prach. Možná sem brzy budou létat pravidelné linky. Procházíme Manang, což je větší vesnice ve které se hodně turistů na den dva zastaví kvůli aklimatizaci, a tak nechybí hromada obchůdků se suvenýry, hotely, obchod s vybavením a dokonce kino. Každý den dávají Sedm Let V Tibetu.

Na oběd zastavujeme ve vesnici Braka s působivým výhledem na starý klášter. Budovy jsou hranaté a postavené z kamenů a zasazené do skalních stěn.
Jako obvykle při každé zastávce doplňujeme vodu, hodíme do ní trochu té desinfekce a jede se dál.

[shashin type=”photo” id=”249″ size=”max” columns=”1″ order=”user” position=”center”]

Porcházíme kolem ledovce Gangapurny a jezera, do kterého padá.

Dnešním cílem je Kangshar, vesnice mimo hlavní okruh, ze kterého jsme se odpojili v Manang. Několik domků už celkem vysoko v horách, obklopených pár políčky s krávami a pohankou. Celé městečko je ve svahu, s nádhernou vstupní bránou, a působí středověkým dojmem. Hlavní ulička je dlážděná, domky všechny hranaté a kamenné kromě pár novějších dřevěných staveb (pro turisty), a vybavené vysokými tyčemi se spoustou vlaječek. To celé se zasněženými vrcholy hor všude okolo.
Přicházíme sem v půl čtvrté odpoledne, Michal po odpojení se od Lenky nasadil ještě rychlejší tempo, nemluvě o Zdenovi, kterého jsme celý den ani neviděli. Menší hustota vzduchu už je znát a tak do kopců začínáme pěkně funět.

Zdeno v Kangshar není. Prohledali jsme každou chaloupku (tj 4 místa která ubytovávají turisty) a Zdena tady ani nikdo neviděl. Čekáme jestli tedy nedorazí později. Stmívá se, Zdeno nikde. Musel se někde ztratit. Tirin a Kayla tedy vyráží zpět směr Manang, Nima směrem na sever, do vesnice která je na okruhu kolem Annapuren.
První se vrací Nima, Zdena našel v té vesnici vedle. Špatně odbočil a zůstal na okruhu. Bohužel není možnost jak dát vědět Tirinovi a Kaylovi, ti se vrací až pozdě za tmy a za deště.

[shashin type=”photo” id=”251″ size=”max” columns=”1″ order=”user” position=”center”]

Putování pokračuje článkem Výlet na Tilicho Lake