Výlet na jezero Tilicho v podstatě není součástí klasického okruhu kolem Annapuren, ale jeho volitelnou odbočkou. Pro mě osobně je Tilicho nejkrásnější místo nepálských Himalájí. Cesta k němu má svá úskalí a není snadná, ale všechna snaha je více než mnohonásobně odměněna výhledem na tu nejmodřejší jezerní modrou. Odpojili jsme se tedy v Manangu z hlavní trasy a přespali ve vesnici Khangsar.

[shashin type=”photo” id=”266″ size=”max” columns=”1″ order=”user” position=”center”]

22.9.

Khangsar (3700) – Tilicho Lake Base Camp (4165) start 7:50 cíl 12:00

Tento úsek má dvě varianty – horní a spodní cestu. Horní vede po hřebeni a je delší, spodní je prý bezpečnější (tudíž naše volba). I tak ale procházíme několik dost nepříjemných úseků – stezku napříč nestabilními šotolinovými srázy s pár varovnými tabulemi po cestě. Nejdřív postupujeme nižší vegetací a křovím, ale to rychle ubývá a za chvíli jsme mezi holými skálami. Ty tvoří roztodivné útvary, mužíky vytvořené erozí, rýhované stěny a soutěsky, průsmyky, a osamělé balvany.
Potkáváme nosiče s obrovským dřevěným stolem zavěšeným za hlavový popruh na zádech. Pouštíme ho před sebe. I se stolem je rychlejší než my. Poskakuje si po stezce jakoby pod ním vůbec nebyl ten strmý kilometrový sráz dolů.
V údolí pod námi šumí potok s ledovcovou vodou a nad námi se otvírají výhledy na Khangsar Kang, Gangapurnu a Tilicho Peak. Krajina je zřetelně rozvrstvená podle nadmořské výšky – od potoka se zvedá svah pokrytý zelenou vegetací, křovinami a stromky, pak následuje tmavohnědá až černá šotolinovo skalnatá vrstva, která kontrastuje s hranicí sněhu a nechává nad sebou bílé zasněžené vrcholy hor vysloveně zářit.
Tilicho Lake Base Camp tvoří 3 ubytovny hned vedle sebe. Většina lidí mířící na jezero zde přespává, aby mohli vyrazit na výstup brzy ráno. Pokoje se tedy v průběhu dne celkem naplní. My přicházíme akorát na oběd a tak je ještě spousta místa. Odpoledne lezeme s Michalem ještě na hřeben nad ubytovnou, po kterém sestupuje Horní cesta z Khangsaru. Stezka šplhá vzhůru zmijí (cik cak) a dofuníme asi do půlky (cca 300 výškových metrů), když se před námi objeví velké stádo himalájských divokých ovcí (blue sheep, nahur modrý). Ještě by to chtělo sněžného leoparda. Prý tu v okolí žije. Po pokecu s místní faunou se vracíme dolů. Zdeno šel na jiný kopec a taky viděl ovce. Večer hrajeme karty s nepálci ve společenské místnosti.

[shashin type=”photo” id=”252,253,254,255,256,257″ size=”max” columns=”1″ order=”user” position=”center”]

23.9.

Tilicho Base Camp (4165) – Tilicho Tal (4990) a zpět

start 7:15, čas výstupu 3 hod, sestup 1:10 hod

Ve větších nadmořských výškách řídne vzduch. Fyzika. To neoblafnete. A tak si každý turista musí projít aklimatizací – postupným přizpůsobením na nižší koncentraci kyslíku tvorbou vyššího množství červených krvinek. Problém není, že jste fyzicky unavení a vyčerpaní a do kopce se šplhá jen těžko. Problém je, že je vám blbě, bolí hlava, pak máte halucinace, pocit euforie, oteče vám mozek a umřete. Všeobecně se doporučuje nepřekročit na spánek rozdíl 400 výškových metrů. Přes den si běhejte jak vysoko chcete, ale na noc se vraťte níž. A když je vám blbě, tak ještě níž. Reakce každého organismu je individuální. Mě bolela hlava v Khangsaru (3700), ale zahnal to paralen a pár partiček karet s kolegy. Kluci měli problémy ve vyšších výškách (při výstupu k jezeru), ale nikomu nebylo naštěstí zle úplně. Návštěva jezera má být tedy aklimatizačním výletem naší expedice v rámci přípravy na Pisang Peak, a Pisang bude pak pro některé přípravou na Himlung. Ať provádíte ale aklimatizaci sebedůkladněji, pohyb ve vysokých výškách zůstane pořád velmi náročný. Možná vás nebude bolet hlava, ale pořád budete muset zaměstnávat každý svůj plicní sklípek abyste dostali ze vzduchu dost kyslíku. Možná se vám po měsíci skutečně bude o trochu líp chodit do kopce, ale pořád budete zvažovat každý pohyb, který není nutný (jako např. focení). A dokonce ani moc nezáleží, jak máte natrénováno. Máte víc svalů? Ty žerou kyslík… větší spotřeba. Důležitý je postupný pomalý pravidlený pohyb kupředu vzhůru. Hlava se vám vyčistí a jediné co zůstane je myšlenka na každý další krok. A nebo na pěknou modrou kytičku, která si říká o vyfocení? Na obrázky z okolí jezera jsem obzvlášť pyšná, protože mě každý z nich stál hromadu přesvědčování sama sebe – zastavit, sundat batoh, vyndat foťák, sehnout se ke květině, nastavit expozici, cvak, sbalit foťák, nandat batoh, zvednout se, vydýchat a pokračovat. A nezůstat moc pozadu od ostatních.

[wpgmappity id=”19″]

Máme štěstí na počasí, celý den zůstane azuro. Vyrážíme v 7:15 ráno, hezky až po snídani. Většina turistů vyrážela už před svítáním, takže jdeme mezi posledními. Celkem ale žádné davy, možná 20 – 25 lidí, většina se chce odpoledne dostat zpět na Annapurna Circuit nebo do Manangu, proto brzský start. My naopak chceme zůstat ve výškách spíš déle. Původní plán byl dokonce u jezera přespat, ale klukům se trochu motá hlava takže to nakonec riskovat nebudem.

Drobná stezka se zmijovitě klikatí nahoru svahem, pak se narovnává a několik kilometrů traverzuje šotolinový svah a stále mírně stoupá. Nádherné výhledy všude kolem dodávají pocit euforie a energii potřebnou k pohybu. Překračujeme suťová pole i travnaté plochy. Překvapuje mě množství kvetoucí flóry i přítomnost včel a čmeláků v těchto výškách. 4500 mnm a kvetou tu zvonky.
Jdeme na lehko, neseme si hlavně vodu a teplé oblečení nahoru k jezeru. Tirin zůstal v kempu, jezero už viděl mockrát, ale Nima i Kayla ještě ne a tak jdou s námi. Zdeno opět nasadil tempo a jde kus před námi, já jdu střídavě s Michalem a Káťou.

[shashin type=”photo” id=”258,259,261″ size=”max” columns=”1″ order=”user” position=”center”]

Následuje prudká dlouhá zmije na náhorní plošinu jezera. Funíme jako lokomotivy, nádech a výdech na každý krok, srdce buší o sto šest. Nasazuji želva styl, tj. vytrvalý pomalý pohyb bez zastávek (svaly po zastavení ztuhnou a bolí, když se mají znovu pohnout), brzy nacházím ideální délku kroků, které ještě udýchám. Předbíhám Káťu i Michala, ten se začal motat a tak musí dělat delší přestávky. Zastavuji až nahoře a fotím.

[shashin type=”photo” id=”260″ size=”max” columns=”1″ order=”user” position=”center”]

Jsme na náhorní plošině. Jezero stále není vidět a tak jen doufáme že bude hned za rohem. Za rohem se ukáže jako ještě pěkný kus. Minimálně v našem stavu vyčerpání. Postupujeme po pěkné stezce lemované kamennými mužíky. Míjíme jedno menší jezero, které nás trochu zmate. Ale brzy je jasno.

Jsme ve výšce 4990 mnm. Před námi se rozprostírá široká modrá hladina obklopená zasněženými horami, do které spadá ledovec z Tilicho Peak. Stojí u ní malá chatka, kde mladý nepálec prodává turistům horký čaj (a běhá sem z base campu každé ráno, a večer zas zpět), a pár lavic jako posezení. Okolí je poseté kamennými mužíky a vlaječkami. Chvíli se kocháme a fotíme, ale musíme navléknout všechny vrstvy, čepici a rukavice protože tady slušně fučí. Michal, Káťa, Nima i Kayla se pak vrací zpět do kempu, mě se ještě zpět nechce, ani Zdenovi, a tak se vydáváme prozkoumat jezero blíže. Pokud stojíte u chatky, od jezera vás dělí asi 70 m sráz (hladina jezera je v 4920 mnm). Chcete-si na vodu sáhnout, vede k pravému břehu stezka. Přechází pár menších kopců než sestupuje k hladině.

[shashin type=”photo” id=”262,263,265,694,695″ size=”max” columns=”1″ order=”user” position=”center”]

Potkáváme stádo modrých ovcí. Zdeno jde vyzkoušet vodu. Fakt tam vleze a udělá pár temp. Myslím, že Nima říkal, že to jezero je posvátné… Z vody z jezera si také vaříme čaj a polévku (Zdeno má s sebou prozřetelně vařič). Pak asi hodinku odpočíváme – regulérní opalovačka – ležím na zádech a sluníčko pěkně hřeje do tváře. Kromě šplouchání jezera občas slyšíme, jak se kus ledovce utrhne a spadne do vody. Docela randál. Zpět se nám nechce, litujeme, že jsme si ten stan a spacáky nevzali. Tohle by bylo luxusní místo na nocleh.
Kolem třetí zamáváme tedy ovcím na rozloučenou, vystoupáme zpět k chatce, kde už není ani nepálec s čajem a po posledním pohledu na tu nádhernou modrou sbíháme zpět k base campu. Zdeno mi zas utíká (vysloveně – fakt běží skoro celou cestu), a ve snaze ho neztratit z očí jsem i já dole rychle, kousek přes hodinku. Unavená jak kotě, ale s nezapomenutelným zážitkem.

[shashin type=”photo” id=”264″ size=”max” columns=”1″ order=”user” position=”center”]

Naše nepálské dobrodružství pokračuje výstupem na Pisang Peak…