Cairn of Claise, Cairngorms

•  aneb severní polovina treku kolem Glen Shee a Glas Maol

• Munros Cairn of Claise (1064 m ) a Carn an Tuirc (1019 m)

• 7.1.2012

[wpgmappity id=”4″]

Bílá tma. Tak se myslím říká situaci, kdy vidíte jen pár metrů okolo sebe a nemůžete rozlišit, co je země, co horizont a co nebe, kde je útes, kam jdete, a jestli vlastně tam kam jdete je nahoru nebo dolů. Postupujeme po náhorní plošině mezi prvním a druhým vrcholem treku, měli bychom dojít k vyhlídce na ledovcové jezero a strmé útesy k němu spadající, ale momentálně jsme uprostřed mraku. Není vidět zhola nic. Směr, kterým postupujeme, odhaduji podle GPS, nicméně vítr nás furt někam posouvá a také se vyhýbáme ledovým plotnám, takže musím kurz několikrát korigovat. Možná je tu v létě viditelná nějaká stezka, teď však leží pod sněhem a ledem. Po zmrzlém sněhu tady nahoře se jde dobře, na plošině je o dost drsnější mikroklima než na svazích a v údolí. Uprostřed bílé tmy a mrazivé vichřice si připadáme jako na Antarktidě. Ale i takové umí být skotské hory…

Když jsme přibližně na místě potenciálního výhledu, mraky se na chvíli zvednou. Z ničeho nic je najednou vidět nejen jezero, ale i hory a útesy kolem. Překrásné pohledy trvají necelých 5 minut. Dostává se nám nicméně představy kde to vlastně jsme a kam jdeme. Vzápětí se kolem nás opět rozprostírá jen neurčité beztvaré mlhobílo. Nu což, 5 minut lepší než nic.

 

Dostat se sem nahoru byl celkem záhul kvůli mokrému těžkému sněhu, který nás nechtěl nechat jít jen po povrchu, jako se mi to dařilo minule. Tentokrát nemrzlo dost na to, aby se vytvořila krusta. Bylo to jako lézt na horu s kovovou koulí přivázanou k noze. Každý krok který se boříte do 30cm sněhu jako by stál 3x víc energie. Několikrát v průběhu stoupání mi nohy začaly nadávat co že to blbnu, v takovém terénu a počasí se někam škrábat. O to víc jsem byla ráda, že se škrábu s Finem Anttim, který není povahy něco vzdávat ať se děje co se děje.

 

Terén postupně směrem k druhému vrcholu víc hřebenovatí a přestává být tak placatý, takže od vyhlídky se ještě trochu motáme, ale asi po 2 km už začíná být zřejmé kudy jít, když se chceme držet na nejvyšším místě hřebene.

 

… nemůžu se nadechnout. Vítr je tak silný, že veškerý vzduch je v pohybu směrem rozhodně jiným než do mých plic. Jakoby každá molekula kyslíku měla na spěch někam daleko a rychle pryč z hor. Podráží nohy, snaží se mi vyfouknout čočky z očí a nechce mě pustit dál jen tak. Každý krok je sázka, protože jakmile stojíte na zemi méně než oběma nohama, okamžitě jste nastartováni k letu dolů z hřebene. Motáme se jako bychom byli opilí. Jeden krok skoro rovně a dva hups hups na stranu. Ani treková hůlka moc nepomáhá. Snažíme se vyhnout ledovým plotnám a postupovat spíš hlubším sněhem, který poskytuje alespoň nějaké uzemění.

 

Těžko říct, jestli to, co vás šlehá a bodá do tváře je ještě sníh, nebo spíš částečky ledu, zmrzlý déšť. Poháněno obrovskou energií to každopádně způsobuje, že není možné dívat se na západ odkud vítr vane… no to nemůžu napsat, že vane, páč spíš vichří. Snažíme si krýt obličej jak se dá, čepice, kapuce i ruce (které mrznou i v rukavicích), a při postupu na západ alespoň letmými pohledy zachytit kam šlapeme.

 

Jsme na vrcholu Carn an Tuirc. Snažíme se schovat za hromadu kamení označující nejvyšší bod, kde fičí jen o něco méně. Foto nebude, baterky to vzdaly. Výhled taky ne, jen bílo. Jdem se tedy probojovávat dál po hřebeni na jih, mělo by to být asi 3-4 km k potenciální odbočce na sesstup. Po celém masivu Glas Maol se táhne stará kamenná zídka více méně po nejvyšší linii. Vichr se o ní rozbíjí a tvoří všeliké závěje a návěje a mezitím ledové plotny, hraje si se sněhem a přeskupuje ho dle nálady.

 

Sluníčko, jasná obloha, neskutečný výhled na celé Cairngorms se zasněženými kopci. Ne, nezdá se nám to. Dostali jsme se jen o pár set metrů dál a níž, vítr se relativně utišil (jakýsi větrný stín od hory), a sluneční paprsky nám ohřívají zmrzlé tváře. Čas se kochat. A fotit. Malý zázrak trval asi čtvrt hodiny než se mraky znovu seskupily kolem. Ale stálo to za to. Přeci jen nás příroda odměnila… nejdřív hází klacky pod nohy (v tomto případě tedy spíš vítr a sníh) a když vidí, že to nevzdáte, hurá, tady je dárek 🙂

 

A pak jsme udělali největší chybu dne.

 

Pokračujíc ještě kus po hřebeni k plánované odbočce, vítr se do nás opět opřel (onen větrný stín byla záležitost jen několik set metrů). Rozhodli jsme se tedy nepokračovat dále po hřebeni a pak vedlejším hřebeni se strmým sestupem k silnici, ale vzít to rovnou dolů do údolí a k silnici se dostat podél potoka, cca 6 km. S tím že to snad dole nebude tak fičet.

 

Následovalo neskutečně úmorných a nekonečných 6km údolím, kterým se nejspíš v létě vůbec nedá projít a v zimě asi jen když pořádně mrzne, což se o dnešku říci nedalo. Několik dní se teploty pohybovaly kolem nuly a mírně nad a sníh spíš pomalu odtával než padal. Nejdřív jsme se probrodili vysokou vrstvou sněhu na svahu a přemýšleli, zdali je ho dost na spuštění laviny. Další postup sestával v překonávání několika viditelných a většího množství potoků neviditelných, schovaných pod sněhem. Někde se dal spatřit náznak změny povrchu sněhového pole dávající tušit, že prostředkem teče pod sněhem voda, a v odhalování těchto pastí jsme se lepšili přímoúměrně s počtem pastí neodhalených do kterých jsme tudíž já nebo Antti spadli. Střídali jsme se, protože ten, kdo šel první, to většinou schytal a druhý měl možnost aspoň zkusit past obejít nebo přeskočit.

Středem údolí tedy vedl větší potok, nicméně také spousta jiných menších, většina přicházela z okolních svahů, některé však pokračovaly kus podél než se s hlavním tokem spojily, což mělo dva následky: jednak byla většina údolí tvořená rašeliništěm (což z dálky a zpoza sněhu nebylo patrné) a jednak se jen těžko hádalo, kudy tudy potok vede.

Rašeliniště bylo ukázkové – různě vysoké vrstvy téměř černého materiálu se střídaly s aktivním propadajícím se mechovištěm nebo travním mokřadem nebo přímo tekoucí vodou. A to vše pod 10 – 100 cm sněhu dle toho jak si ho tam vítr urovnal. Takže jste se každý krok propadli buď jen do trochy sněhu, nebo do hoooodně sněhu, nebo do potoka nebo do rašeliny nebo do potoka s rašelinou, a nebo nikam protože byla na sněhu krusta. Vtip je v tom, že něšlo moc poznat jak to kde dopadne. A nesmím zapomenout na vřes, protože tam kde není rašelina nebo potok, je aspoň vřes, do které se taky propadá… Párkrát si zaklejete, když si naberete mokrý hnědý materiál shora do jinak nepromokavé pohorky, ale později už je to jedno, a tak prostě postupujeme, ve snaze si aspoň nezlámat nohy když se propadneme hodně hluboko a po téměř 3 hodinách konečně přicházíme k mostku přes největší potok, který už je blízko silnice a našeho auta. Hurá… ale příště bude volba údolí/hřeben jasná ať bude vítr jakýkoliv.

Zajímavost na závěr: potkali jsme opět několik zajíců, v bílém kabátu, ale kupodivu sněhokurové už měli kabát hnědočerný, asi si už myslí že přichází jaro.

Zajímavost č.2: rychlost větru zaznamenaná meteo stanicí na vedlejší hoře byla pro tento den až 90 miles/hour, tj 144km/h , nicméně se tu na hřebenech takové hodnoty naměří celkem často.

 

 [AFG_gallery id=’2′]