Ostrov neuvěřitelných krajin a výhledů
19. – 21.11.2011
Ostrov Skye je jednou z nejvyhledávanějších turistických destinací hlavně kvůli dechberoucím výhledům a krajině jako z pohádky. Je také relativně dobře dostupný, jelikož je s pevninou spojený dlouhým mostem přes moře. Ale i tak to z místa kde bydlím trvá skoro 6 hodin cesty autem. Čekala jsem tedy až se naskytne taková příležitost, kdy budu moct vyrazit v pátek odpoledne, abych měla na Skye aspoň dva celé dny.
Vyrážím tedy hned po práci, nejdřív do Dundee vyzvednout spolucestovatele a pak hurá na severozápad.
Část cesty se dá jet po A9 což je rychlostní silnice vedoucí na Inverness, takže pohoda. Ale jakmile se z ní odpojíme, jako bychom opustili civilizaci. Několik hodin téměř pustinou. Jen sem tam chaloupka (farma).
Jsem ráda že jsem v Dundee vzala plnou nádrž, protože po cestě nejsou ani benzínky. Už je tma když potkáváme osamělý hotel s hospodou u silnice, tak zastavujeme na čaj/kolu. Cesta pokračuje v podobném duchu celou dobu, projíždíme jen několik vsí a kolem deváté večer přijíždíme k Eileann Donan castle, což je jeden z nejhezčích hradů ve Skotsku. Obklopuje ho jezero a hory, přes vodu k němu vede kamenný most. Naštěstí je celý hrad osvětlený, takže o jeho spatření ochuzená nejsem. Dokonce je otevřená brána a dá se jít přes most a kolem hradeb. Projedeme ještě pár údolí a zatáček a před námi se konečně objevuje dlouhatánkský most. Dřív se tu vybíralo mýtné, ale po pár letech se cena mostu splatila, a tak je nyní už zadarmo. Přejíždíme tedy mým malým Nissanem na Skye.
Na dnešek jsme objednali hostel, protože stavět stan uprostřed noci kdesi mezi ovcemi by asi nebyl nejlepší nápad. Voláme majiteli, že už se blížíme, ale ještě nám to chvíli potrvá. Odpovídá, že máme všechno připravené a příjezd je značený cedulemi. Trochu bloudíme, párkrát se vracíme, ale nakonec hostel ve vesničce Portnalog nacházíme. Je skoro půlnoc, nikde nikdo, jen rozsvícené světlo u jedné chatky. Usuzujeme, že je to pro nás a zabydlujeme se. Dokonce tam teče i teplá voda a funguje topení. Ráno platíme za ubytování u domečku označeného recepce milému pánovi – malíři (jeden z domečků je jeho galerie) a vyrážíme poznávat ostrov. Až nyní vidíme, kde vlastně jsme, předchozí den jsme přijeli za tmy. Hned za hostelem se pasou krávy, kolem je pár dalších bílých stavení a vede sem úzká silnička podél údolí s jezerem. Mraky jsou nízko a sem tam poprchává, takže na hory to dneska není. Jedeme tedy okružní cestou do Portree a kocháme se zvláštní krajinou. Portree je největší město na Skye, stavíme se v turistickém centru pro pohledy. Ptám se také jestli je v sobotu večer nějaká muzika, ale nic moc se nedozvídám. Pak pokračujeme dál na sever po A855 směr Staffin.
Silnice vede velmi blízko kolem Old Man Of Storr, což je asi nejznámější skalní útvar na Skye. Je to osamocený menhir vzniklý erozí sopečných vyvřelin a vypadá, že se pohádal se zbytkem skalního masivu a poodešel o kus vedle. Zastavuju pro fotku, což činí také další auto s bláznivými hlučnými japonci s velkými fotoaparáty, takže brzy zas pokračujeme dál. Ke skalnímu útvaru vede procházka, tu ale dnes v plánu nemáme. Jedeme až k další ceduli označující turisticky zajímavé místo. Tentokrát vede krátká pěší stezka k opuštěnému dolu na diatomit (zpevněná křemelina, hornina tvořená opálovými schránkami rozsivek, používala se při výrově dynamitu), který se tu v minulosti těžil a tavil v kruhové věži. Je tu jako obykle pěkná info tabule.
Další zastávka s cedulí ze silnice a info tabulí (a velkým parkovištěm) je u „Kilt Rock“ což je vysoký strmý útes ze kterého padá do moře potok. Asi by to šlo daleko líp vyfotit z kajaku. Projíždíme vesničku Staffin a uhýbáme na mini silničku točící se serpentinami na západ do kopců. Na nejvyšším místě je velké parkoviště a opět cedule, výchozí bod pro výlet do skal zvaných Quiraing. Náš dnešní hlavní cíl. Je kolem poledne když vyrážíme na stezku. Ta vede nejdřív údolím ze spodní strany skalních stěn, podél nich, pak téměř středem, vyšplhá nahoru a přes nejvyšší bod vede zpět podél horního okraje skal. Je to procházka tak na 3-4 hodiny. Ale za pěkného počasí by nebyl problém strávit tu celý den. V létě je to tu nejspíš celkem frekventované a tak je cestička dobře viditelná a s orientací problém není. Před námi se objevuje pohádková krajina. Po levé straně vysoké útesy z černé horniny, po pravé straně různé menší skalní útvary, sem tam vodopád, potok, kopce pokryté vřesem nebo trávou, mezi tím se pasou ovce.
Občas poprchává, což vše halí do typicky skotských barev – jako by tráva byla v té šedi zelenější a skály hrozivější. Potkáváme také zídku, která rozděluje Quiraing na dvě pastviny (fakt sem někdo v minulosti vyšplhal postavit zeď…) nyní nahrazenou opodál stojícím drátěným plotem. Míjím mrtvou ovci na které hoduje pár krkavců, asi 200m dál je další. Přemýšlím jestli spadla dolů z útesu nade mnou. Kdybych si měla představit místo, kde bydlí draci, nebyla by moje představa daleko od této krajiny. Skalní stěna přímo proti stezce vypadá jako hradní pevnost. Jdeme si ji prohlédnout z blízka, šplháme nahoru. Pak pokračujeme po cestě která vede zpět směrem k parkovišti, ale po vrchní straně útesú. Je asi půl druhé, mraky klesly a déšť zesílil, takže najednou není nic moc vidět. Výhled z útesů se tedy nekoná a mraky už se nezvednou po zbytek dne. Jak stoupáme k nejvyššímu bodu Quiraingu, vítr s deštěm sílí. Těžko říct jestli je to ještě déšť nebo zmrzlá voda, každopádně spolu s vichřicí se stává hřeben útesů velmi nepřátelský.
Snažíme se držet dál od okraje, stezka už tu není tak zřetelná (nejspíš většina lidí chodí jen spodní část) a všelijak se točí podél. Myslím že ty ovce fakt spadly odsud. Travička travička,… a najednou žuch, 100 metrový let dolů. Z vrcholu Quiraing, který je označený hromadou kamení, už cesta není nijak zajímavá, protože viditenost je tak 5 metrů. Vracíme se tedy k autu, kompletně mokří a zmrlí. Když sestoupíme k parkovišti, je hned o poznání tepleji a vítr tu tak nevyvádí. Další plán je jasný – horký čaj v hospůdce. Ovšem to není tak snadné jak se zdá. Vracíme se do vesnice Stuffin kde nenacházíme nic otevřeného a tak pokračujeme po silničce která vede podél moře na sever a pak se stáčí na západ a nakonec na jih. Po cestě potkáváme hotel u zříceniny hradu, který inzeruje otevřenou restauraci, nicméně nikdo nikde a dveře zamčené. A tak se dostáváme až do Uig, kde nakonec nacházíme hostinec Ferry Inn, kde trochu rozmrzneme při šálku čaje. Uig je pěkný malý přístav ze kterého jezdí trajekty na další ostrovy víc na západ a který je obklopen kopci takže se do něj přijíždí po serpentinách dolů.
Dnes chceme přespat v “bothy“, což jsou volně přístupné malé chatky poskytující turistům střechu nad hlavou a ochranu před větrem a divokými šelmami (ne že by ve Skotsku nějaké byly) většinou kdesi uprostřed hor nebo plání. Tato nese jméno Lookout jelikož je na samém severním okraji Skye na útesu a dál už je jen moře a pár malých ostrovů okolo. Od silnice má být asi 2 míle na sever. Parkuju poblíž hřbitova a kolem 18h se vydáváme na noční dobrodružství. Je téměř úplná tma. Po chvíli zmatečného hledání a konfrontace GPS s mapou a skutečností viděnou za svitu baterky nacházíme stezku která vede více méně naším směrem. Na netu jsem sice našla GPS záznam trasy od někoho kdo k Lookout došel, nicméně se ukazuje že měl velmi nepřesnou navigaci a zaznamenal jen pár bodů po cestě, takže se nahraná trasa nedá moc sledovat aniž byste neskončili v bažině nebo nespadli ze srázu. 
Déšť ustal, nad námi je obloha plná hvězd. Lookout je naprosto ideální bothy. Místnost pro pozorování moře, ptáků a velryb je prosklená, s židlemi a stolkem, svíčkami, dokonce tu je i dalekohled a atlas ptáků, návštěvní kniha, lékárnička a info tabule. V druhé místnůstce jsou dvě dřevěné plošiny nad sebou jako místo na spaní. Samozřejmě tu není teplo, ale ani zima. Sundáváme promočené boty a věci, véča, trocha slivovice (díky tati 🙂 ) a spát. Ráno je úchvatné – vzbudit se s výhledem na moře a útesy okolo. Obloha je kolem osmé jako vymetená. Později se ale objeví mraky a sluníčko si začne hrát na schovávanou. Celkem mě překvapilo, že ani za denního světla k chatce nevede rozumná cesta. Přesto byl návrat o dost rychlejší než noční pochod. Jedeme na jih, do hor Cuillin. Když opouštíme severní část ostrova zvanou Trotternish opustí náš i sluníčko. Mraky jsou nízko a začíná pršet. Když dorazíme k horám, moc z nich vidět není, dá se jen tušit kde mají vrcholky. A tak volíme plán B – hory až někdy jindy. Pokračujeme v prohlídce ostrova.
Dun Beag Broch – 3000 let stará mini pevnost, kruhový dům, který sloužil pro přísřeší i obranu. Dobře zachované základy i s chodbou uvnitř mohutné zdi a poloha na kopci s výhledem do dalekého okolí dodává stavbě na majestátnosti.
Museum of Island Life je něco jako lidový skanzen s replikami původních domů s doškovými střechami. V zimě zavřeno, tak jsme jen projeli okolo.
Dunvegan Castle byl kupodivu zavřený kompletně, tj byla zamčená velká kovová brána před dlouhou příjezdovou cestou, takže se nedalo dojít ani k hradu. Nu aspoň ta brána byla moc hezká (keltské kované symboly).
Claigan Coral Beach – pozoruhodný přírodní úkaz, asi 200 m dlouhý pás pláže s bílým pískem tvořeným miniaturními schránkami korálů kontrastující s jinak tmavými lávovými kameny které tvoří pobřeží všude okolo. Mezi malými úlomky korálů se dají najít i větší, takové korálové stromky, a také krásné ulity a mušle různých obyvatel oceánu.
Poslední zastávku děláme na čaj ve vesnici Dunvegan a pak už následuje dlouhá cesta zpět na pevninu a na jihovýchod. Na Skye se ještě určitě vrátím, jeden víkend je málo a Cuillin mountains zůstaly nepokořené…