2. a 7.10.2011
…první sníh a evropáci v říji
Beinn a’Ghlo je skupina vrcholů na jižním okraji Cairngorms, blízko Blair Atholl a Pitlochry. Průvodcem popsaný výšlap přechází tři Munros (skotský výraz pro kopec vyšší než 3000 stop) a na vzdálenost 22km s převýšením 1239m udává 9-10 hodin. To se mi moc nezdá, uvidíme kde bude háček.
2.10.2011 neděle
Předpověď hlásí místy bez deště a někde i slunko, vybírám výlet do okolí Blair Atholl, kde jsem ještě nebyla a hurá do hor. V Blairgowrie neprší, ale po cestě na sever začne… Cesta k výchozímu místu výletu vede po malé silničce skrz pastviny, přes dobytčí rošty a malé parkoviště je vysloveně na konci silnice, dál už vede jen cesta k jedné z farem.
Krom mě tu parkují ještě dvě další auta a jeden z turistů se právě vrací s pozdravem a nějakou poznámkou o deštivém počasí a špatném výhledu. Nu, jsem odhodlaná vylézt dneska aspoň na jednu horu, déšť nedéšť. Teď spíš mží, později se střídá různá intenzita vody padající shora s různou intenzitou vody lítající ze všech směrů (díky silnému větru a nízkým mrakům), ale i s bezdeštím. Jdu po pěkné zpevněné cestě, asi půl hodinky komfortu. Pak se ale z cesty uhýbá přes jednu z pastvin, přeleze se plot a kolem ovčí boudičky se pokračuje k úpatí hory. To ale není tak snadné jak se zdá, jelikož mezi cestou a horou je asi kilometr řádně podmáčené louky, kterou protínají četné potoky a strouhy, momentálně rozvodněné. Snažím se přeskakovat podmáčená místa z drnu na drn, ale brzy to vzdávám a opět se přesvědčuji, že moje pohorky by si už zasluhovaly odejít do důchodu. Goráč negoráč, po pěti letech už prostě vodotěsné nejsou.
Konečně se dostávám na úpatí hory (která není vidět, protože na ní sedí mrak), kde začíná stoupání a povrch se mění na suť a kameny. To pro změnu za deště krásně klouže, ne při stoupání, ale očividně při klesání. 
Potkávám turistku s krosnou, (tradičně cca 50-60let) která ujíždí po suti dolů a strašně nadává, že to je hrozná cesta. Poslední člověk kterého dnes potkám. Krátce po poledni jsem nahoře, je tu typický betonový patník, sem tam problikne mezi mraky nějaký ten pohled do údolí, ale jinak čistě šedobílo a ticho. Jsem v mraku. Čekám asi půl hodiny, jestli neodejde pryč, ale nevypadá to. Naopak začíná zas pršet. Pokračovat na další vrcholy v tomhle nemá cenu, protože výhled by byl stejný odkudkoliv. Čekat delší dobu tady nahoře nelze, pokud nechci skončit jako rampouch, a tak se vracím zpátky dolů. Suťovinu sbíhám, kupodivu se nezabíjím, bažinu projdu (stejně už mam mokré nohy), ještě dělám krátkou fotící přestávku u oveček. Přestalo pršet a mraky se rozhodují, jestli popolezou výš nebo ne. Nakonec se ale zůstanou válet nízko na kopcích. Vracím se s tím, že si co nejdřív dopřeju druhý pokus.
7.10.2011 pátek
Vyšel mi na pátek den volna v práci, protože pak jdu v sobotu. Předpověď není úplně zlá (slunko, případně přeháňky, takže naprosto typicky – bude hezky nebo bude pršet), ve zprávách hlásili na horách první sníh. Takže vzhůru na druhý pokus. Po čtvrteční noční se mi daří vyrazit až v 10 ráno, takže od auta vyrážím kolem jedenácté. To je čas, kdy v létě vyráží většina skotských turistů. Parkovišťátko je ale při mém příjezdu už téměř plné (tj asi 6 aut), asi dnes vyrážím poslední. Z tohoto místa jsou možné dvě procházky – údolím a nebo na kopečky. Samozřejmě jakmile vylezu z auta, tak začne pršet. Ale ne nijak zle. Ani bažina není tak dnes rozlehlá, protože přes týden bylo občas i sluníčko. 
Vystupuji na první kopec trasou, kterou už znám, snažím se ale o co nejrychlejší výšlap. Na rozdíl od minula jsou mraky vysoko a to i přes občasný déšť (který se prostě prohání kolem a občas i přese mě), takže výhledy se konají, a navíc jsou ještě opepřené hrou mraků, sluníčka, deště a duhy. Nějaká ta duha je vidět v podstatě celou dobu, co jsem na hoře. Mění se, posunuje se po kopcích, mizí a objevuje se spolu s deštěm. Jsem na prvním ze tří vrcholů skupiny Beinn a’Ghlo, Carn Liath (975 mnm). Výhled je krásný. Objevuje se přede mnou druhý z vrcholů – Braigh Coire Chruinn-bhalgain (1070 mnm), a na něm nesmělá bílá čepice. Přitahuje mě jako magnet. A tak i přesto, že jsem na tom špatně s časem (pokud by trek trval tak jak je v průvodci, tak se nestihnu vrátit za světla), vracet se nehodlam. Musím si sáhnout na první sníh! A navíc ten kopec vypadá fakt pěkně. Chvíli jdu po hřebeni , pak trochu klesám do sedla, přes které prohání silný vítr. No spíš vichřice. Lituju, že nemám rukavice, ledový vítr mi připomíná, že mokré oblečení ztrácí izolační schopnosti a tak jsem celkem ráda když zase začnu stoupat a zahřeju se tak. Na hlavě čepici i kapucu… ještě by se hodily stěrače na brýle. Pro změnu prší. Ale jen na chvilku, za minutku vysvitne sluníčko. Za sebou vidím dva turisty se psy, kteří jdou ale ze sedla dolů do údolí.
Šplhám tedy kamenitou skoro-stezkou (očividně daleko míň frekventovanou než byla ta na první kopec) na Braigh s pocitem, že mám horu sama pro sebe. Omyl. Nahoře, těsně před betonovým patníkem, který je na kraji ostré stěny dolů do údolí, se ozývají velmi zvláštní zvuky. Hlavou mi prolétává co za zvíře ve Skotsku by mohlo dělat takový zvuk, protože první mě napadl medvěd, ale to je se Skotskem neslučitelné. Tasím foťák a zkouším se přikrčeně připlížit k patníku. A to už vidím odcházet/odbíhat mírně naštvané dva obrovské paroháče. Cvak… se nekoná. Baterky nepracují, v tom ledovém větru zmrzly. Saaaaakra. Evropák na 5 metrů a mě nefunguje foťák 🙁 Ryhle přehazuju baterky za zahřáté, ale jeleni udělali pár skoků a jsou fuč. Respektive se museli katapultovat nebo převtělit za kamzíky, protože když během 30ti sekund rozběhnu foťák, jsou už v údolí a dělí mě od nich skoro 90ti stupňový sráz vysoký asi 400 metrů. Nechápu.
Myslela jsem, že takhle šplhat umí jen kamzíci. Při bližším pohledu dolů zjišťuju, že je tam velké stádo plus několik malých skupinek podél potoka a volají na sebe z jednoho konce údolí na druhý. Chvíli poslouchám jelení koncert. Měla bych se tím údolím pak vracet, tak je třeba ještě uvidím (to ještě nevím, že si budu později přát opak). Spustila se sněhová vánice. Jsem na hřebeni Braigh Coire Chruinn-bhalgain, teď už sama (kdyby někdo chtěl vědět jak to jméno má znít přečtené, tak tady k poslechu i s vysvětlením názvu). 
Když se vánice trochu poodsune, otvírá se pohled na centrální Cairngorms (které už mají řádnou sněhovou čepici), na kopce a údolí vytvářená potoky a ledovci a také na třetí vrchol treku, Carn nan Gabhar (1121 mnm). Beru do ruky první sníh, dělám sněhovou kouli, otiskuju stopy pohorek do bílého koberce, no prostě se raduju zprvní letošní nadílky.
Slézám do sedla. Odtud vede cesta zpátky údolím s jeleny a k autu. Měla bych vyrazit zpátky, je něco po 16h. Ale je tu ještě ta krásná třetí hora přede mnou… nelze odolat. Cesta vede nahoru a pak stejnou stezkou dolů. To může dát tak hodinku, říkám si. Začnu tedy opět stoupat vzhůru. Asi v půlce míjím paní (typická skotská turistka – cca 50 let, perfektní vybavení včetně trekových holí a rukavic – aaááá hodilo by se), který už je na cestě zpátky do údolí. Poslední člověk, kterého dnes potkávám. Vrchní část tohohle kopce je kamenitá až balvanitá, a když vylezu k prvnímu patníku, zjišťuju, že je vrchol celkem dlouhý a patníky jsou na něm hned tři. Od každého z nich je jiný výhled, takže se vyplatí jít až na konec hřbetu k tomu poslednímu. Na jedné straně krásný výhled na národní park, zas nějaká ta duha okolo, a na druhé straně západ slunce (ajajaj). Pokouším se o samospoušťové foto, chvilku se ještě kochám.
Čas vyrazit dolů. Výška slunce mě trochu znervózněla a tak to beru dolů poklusem. Za chvíli jsem v sedle kde stezka odbočuje. Tímto tempem bych měla být zpátky za hoďku a půl, to by mělo být ještě světlo. Je kolem páté hodiny odpoledne. Údolím teče potok, brzy spíš horská bystřina, která rychle nabírá na síle, sbírá vodu z okolních kopců a z promáčených strání. Nicméně než se do ní voda dostane, protéká / prosákává nejdřív širokým pásem podmáčené louky až rašeliniště. A tím pásem vede (nebo se snaží vést) stezka, po které se mám dostat na cestu v údolí. Super. Není ale jiná možnost. Potokem jít nelze, hřeben hor vede jinam a mokřad (skoti tomu říkají moorland) vyplňuje přesně ten směr, kam je potřeba jít. Místy je stezka dobrá, vyšlapaná, místy se mění v rozsáhle kaliště (očividně velmi oblíbené jeleny), kde se boty boří i 20 čísel, místy teče na stezce potok, někde je rašeliník (mech), někde lze přeskákat po drnech trávy. Každopádně projít znamená obcházet, přeskakovat a dávat pozor kam člověk šlape, aby si nevymknul kotník. Takže teď už je mi naprosto jasné kde se vzalo to nadhodnocené časování v popisu cesty…
Jeleni už nejsou u potoku v údolí. Nevidím je tam, ale slyším, jak na sebe houkají. Chvíli se zastavím a pátrám, kde tedy jsou a při bližším zkoumání svahů okolo je najednou vidím všude kolem. Uprostěd strmých srázů po celé délce údolí jsou jich malé skupinky. Někteří na mě koukají, mám je tak 200 metrů, někteří si mě nevšímají. Poslouchám jejich večerní koncert. Slunko už zalezlo, takže je ještě větší kosa a začíná se zhoršovat viditelnost. Ještě mi zbývá asi 8 km, z čehož 5km je po téhle stezce-nestezce. Snažím se místy popobíhat, ale moc to nejde. Nohy mi podkluzují po blátě a rašelině a když se snažím jít vřesem abych se nebořila, zjišťuju že jsou tam různé díry a nerovnosti, takže se občas skoro přerazím. Vychází měsíc a je pološero. Teď už klušu, bláto nebláto. Na horizontu tuším siluetu jelena, který na mě zírá. Naštěstí odchází pryč. Ještě mi zbývají asi 2 km k větší cestě když už přestává být vidět. Ještě zrychluju a už je mi úplně jedno kam šlapu. Stezku několikrát ztrácím a musím se ptát GPSky, kam že to vlastně jdu. Díky ní nemusím mít strach že se ztratím, a vím jak daleko a kterým směrem to je k cestě. Tenhle večerní poloběh mi začíná připomínat noční hry na táborech, bobříka odvahy a Západskou expedici… S baterkou v ruce se konečně dostávám na velkou cestu. Huráááá. Teď ještě cca půl hodinky a budu u auta. Je půl sedmé a je tma. Error in calculo, nedošlo mi že už není léto.
Dobrodružství ale nekončí. Postupuju po cestě (která je dobře znatelná, protože slouží i terénním autům, co převáží ovce z pastviny na pastvinu). Protože nemam moc dobrou baterku, je pořád líp vidět bez ní (v monochromatickém světle někde nejde poznat co je louže s vodou a co je pevný povrch). Přede mnou na cestě stojí skupina zvířat. Hlavou se mi honí zásadní otázka: Jsou jeleni v říji nebezpeční? Odpověď neznám, takže se pro jistotu bojím. Když jsem asi 30m, je už jasně vidět že to jsou jeleni, někteří mají parohy, a stojí a zírají na mě. Blikám na ně baterkou a pískám a volám, aby šli pryč. Naštěstí opravdu odkráčejí. Pokračuju po cestě a doufám, že si to žádný z nich nevyloží jako ohrožení jejich teritoria nebo harému. Teď už jdu s baterkou a mluvím si pro sebe, aby všichni věděli, že jdu. Přede mnou další zvířata, naštěstí ovce. Ty vesele a s velkou úlevou zdravím. Po asi dvaceti minutách se na cestě objevuje další skupina siluet. Nejsou to ovce, nejsou to jeleni. Na cestě a podél ní stojí stádo krav, asi 30 zvířat. A nemíní se pohnout ani když stojím přímo u nich. Teď už si vážně přijdu trochu jako blázen, protože mluvím česky se stádem skotských krav a snažím se je přemluvit, aby mě nechaly projít. Pár mladších se trochu posune, takže vzniká jakýsi prostor, kterým kráčím, a zbytek na mě čumí. Místní krávy jsou věobecně k turistům přátelské, ale nejsem si jistá jestli to platí i za tmy. Kousek ode mě se vznesl do vzduchu tetřívek a strašně nadával.
Tak jo, skotský bobřík odvahy (nebo co to mělo být) splňen, příště si to rozhodně líp načasuju. Je něco po sedmé večer a já se shledávám se svým autíčkem na jinak pustém parkovišti. Ale stálo to za to, zase jsem o krůček blíž v poznání skotské přírody.
Celá fotogalerie z výletu tady