První pořádný zimní solo výšlap
11.12.2011
Nuže, jak moc drsné jsou skotské hory v zimě? Je opravdu potřeba absolvovat některý z “winter skills” nebo “winter survival” kurzů inzerovaných v infocentrech a časopisech? Můžete se vydat nahoru bez cepínu a maček? Všude při popisech tras na webu i v knihách turisty varují, že v zimě je potřeba řádné vybavení a umění jej použít… Ale přeci jen to nejsou Tatry nebo Alpy a nadmořská výška, ve které se ocitáte, je kolem 1000 mnm, takže co z toho je nutnost a co z toho jen britská health&safety bublina?
Pojďme si odpovědět. A nejlepší způsob, jak získat odpověď, je si to vyzkoušet na vlastní kůži. Jelikož utratit £300 za víkendový kurz se mi nechce (penízky se spoří na dudy), dávám se alespoň do řeči nezávisle s několika prodavači v různých outdoor obchodech v Perthu a nakonec kupuji menší (turistickou) variantu maček, které se dají nasadit na klasické pohorky, protože mi bylo 8 ze 7 prodavačů řečeno že by do skotských hor v zimě bez maček nelezli (tj od všech :-)) Budiž. Místo cepínu budou muset stačit hůlky.
Měla jsem nalíčeno na Ben Lawers, celkem navštěvovaná hora s v létě jasnou cestou nahoru a stejnou cestou dolů, takže pro začátek ideální. Nicméně kamarád, který měl vyrazit se mnou, nakonec musel řešit nějaké jednání a já jsem se tedy rozhodla pro solo výstup. To znamená, že volím těžší výlet, ale blíž Blairgowrie (abych nemusela řídit tak daleko). Glas Maol je jeden z vrcholů v okolí lyžařského centra GlenShee a je součástí dlouhého hřebene táhnoucího se z jihu na sever v západní části Cairngorms, a je od Blairgowrie jen 40 minut cesty.
V Blair jsou sněhu jen stopy ale v Glenshee je slušná vrstva, asi 20 čísel. Parkuji na jednom z parkovišť u silnice asi 2 km od lyžařského centra, ale nejsem si jistá jestli se odtamtud dostanu, protože prohrnuté nebylo a Nissan tam zapadl jak do peřin. Ale nebyl sám. Stály tam další dvě auta. Snažím se zorientovat, ale sníh spolehlivě zakryl jakékoliv náznaky pěšin či stezek. Sleduji tedy trasu zaznamenanou v GPS staženou z walkinghighlands.co.uk, překonávám větší potok po balvanech a pokouším se jít podél jeho menšího přítoku na východ k úpatí hřebene. Po pár metrech nasazuji návleky (bez návleků nebo kalhot, které by nedovolili sněhu lézt do bod shora, by to nešlo, ale to ani jinde v horách) a začíná boj s tím odhadovat, který krok se probořím a který ne. Na povrchu je v některých místech krusta, zvlášť silná tam, kde to víc fouká, a tam kde není krusta je tráva nebo vřes nebo jen sníh kterým se propadnete 20 cm nebo 40, jak kde. To se ukazuje jako největší komplikace celého výletu – nikdy nevíte, kam došlápnete, což žere víc energie a soustředění, než jít po cestě. Pokračuji údolím, je ráno, začíná svítit sluníčko (čemuž nemůžu uvěřit, mělo sněžit, ale skotská předpověď no… a sluníčko budu mít celý den, hurá) a mě z protějšího kopce sleduje krásný šesterák. Za chvíli potkávám několik bělokurů (Lagopus mutus, Bělokur horský, Ptarmigan, v zimě má bílé peří a je příbuzný tetřívkům) a pár zdrhajících zajíců, také v bílém kabátu.
Čeká mě další větší potok a jeho překonání se zdá být trochu logistický problém (přeskákat po kamenech jako v létě, když je na nich led a sníh…) ale budiž. Pokračuji podél jeho koryta podle záznamu z gps, což se ukazuje jako špatný nápad, protože sem vítr navál všechen sníh z okolí. Když se z něj vyškrabu na úpatí, zjišťuji že kus přede mnou jdou dva skotští turisté (pánové cca 30-40let), kteří to vzali lepší cestou a tak se dostali přede mě. Zdá se že ví, co dělají (vzorně vybaveni cepíny a palčáky) a tak se rozhodnu po zbytek cesty držet více méně v jejich stopách, jdou očividně na stejnou horu. Cesta tedy ztrácí trochu ze svého kouzla prvních šlépějí v čerstvém sněhu a pocitu “jen já a hora” ale významně mi usnadňuje postup, protože aspoň vidím, kde je závěj a kde ne a nemusím pořád kontrolovat GPS jestli jdu správně. Stoupám z údolí a svah začíná být celkem strmý. Za odměnu se začínají objevovat pěkné výhledy na okolní kopce, přikrášlené sněhovou pokrývkou a slunečními paprsky.
Zapichuju do sněhu na svahu špičky bot a škrábu se vzhůru, ale brzy sněhu ubývá a povrch víc ledovatí a kamenovatí, naštěstí ne úplně, jen je třeba dávat pozor, protože pád by znamenal nejspíš rychlou jízdu až dolů k potoku. Kus nademnou se škrábou skoti a nepostupují o moc rychleji. Prvním vrcholem dneška je Creag Leacach (987m), kamenitá hora tyčící se nad “Devil’s Elbow” jak říkají úseku staré (a jediné) silnice vedoucí na Braemar. Sníh a led dělá chůzi obtížnější, ale není to nic hrozného a mačky/ cepín / hůlky zatím potřeba nejsou. Stojím na vrchu, který označuje tradičně kuželovitá hromada kamení (cairn). V němém úžasu. A kochám se. Stunning views tady říkají tomu, co teď vidím. Tedy ohromující výhledy. Všude kolem mě jsou nádherné bílé hory, svítí sluníčko, vítr skoro nefouká, takže ani není moc zima. Na jihu je vidět jak sníh mizí v údolí, je vidět daleko, vidím větrné turbíny, které stojí poblíž Blairgowrie. Je západě je údolí se silnicí, na severozápadě Glen Shee Ski centre se sjezdovkami, na východě hory hory hory – národní park Cairngorms a na severu hřbet pokračující na Glas Maol, nejvyšší bod dnešního dne. Po hřebeni vede nízká kamenná zídka, pozůstatek starého rozdělení pastvin. Opět jedno z míst, kde bych mohla zůstat a zírat celý den… ale to by ze mě nakonec byl rampouch.
Chůze po hřebeni je snažší, věšina sněhu je odfoukaná pryč nebo tvoří závěj podél zídky. A tak si vykračuji procházkou vysoko nad silnicí, kde je vidět můj zapadlý Nissan jako malá tečka. Na místě zvaném Cúl Riabhach míjím skupinu turistů (asi 10 mladých lidí, patrně studentský spolek), kteří si zde udělali pauzu na svačinu a absolvují okruh v protisměru (později je potkávám znovu na silnici a dozvídám se, že přehlédli sněhem zaváté parkoviště a tak zaparkovali v lyžařském centru, u kterého popis cesty končí, a jdou tedy opačně). Všichni mají nasazené mačky a jsou vybaveni cepíny, a tak jsem celkem zvědavá co mě čeká na dalším kopci. Na stejném místě také svačí moji souputníci a tak se na chvíli dostávám před ně (což se později zase prohodí, protože svačím já). Teď už nicméně nemám strach, že bych se ztratila, protože jdu ve stopách 10ti párů maček. (ups, možná bych měla zmínit, že nemyslím kočky, ale kovové zuby co se nasazují na boty pro šplhání po ledu, vypadá to třeba takhle).
Glas Maol vypadá spíš jako kopec než hora, protože je velký, ale nahoře placatý. Kdyby tam nebyl betonový patník, těžko by se odhadovalo, kde vlastně vrchol je. Stoupání k němu je zdlouhavé, protože se zdá blíže, než ve skutečnosti je, ale vhledem k výhledům ne nezajímavé. A povrch je většinou ztvrdlý sníh, někde vyfoukaný na led, ale ne často. V protisměru potkávám další dva turisty s labradorem.
U patníku (1068 m) si hraju chvíli se samospouští foťáku a s panoramaty, svačím tatranku (dárkový balíček k svátku od našich…) a pak přicházejí oba Skoti, takže prohodíme pár slov a vzájemně se aspoň můžeme vyfotit s vrcholovým patníkem. Odchází dřív než já, ale znovu se s nimi potkám později na parkovišti (v což i doufám, protože jsem trochu nervózní ze způsobu zaparkování mého auta). Ještě chvíli se kochám a fotím a pak se vydávám na cestu, která odsud už vede jen dolů. Tedy “jen” ohledně převýšení, ale vzdálenostně to je ještě pěkný kus. Po vedlejším hřebeni k vrchní části sjezdovek a pak podél nich přes celé ski centrum až k silnici. Sestup z Glas Maol sranda není. A není ani jednoduchý. Znatelně víc tu fouká a tak se na povrchu střídají kamenná pole pokrytá sněhem s ledovými plotnami, ale i místy se sněhem. Už je mi jasné nač ty mačky a cepíny.
Dnes mám štěstí na příznivou kombinaci množství sněhu, ledu a dobré počasí s perfektní viditelností, takže sestupuju bez maček, ale s oběma hůlkama s ostrými hroty, velmi pomalu a obezřetně. Kdyby bylo ale jen o trochu míň sněhu a víc ledu nebo horší viditelnost, nejspíš by se to bez maček slézt nedalo. Ani sedostylem, protože byste se rozsekali o šutry. A cepín? Oproti hůlkám má tu výhodu, že když vám podjede noha nebo ztratíte rovnováhu, dá se cepín použít jako brzda, zaseknete se do ledu ve svahu. To půjde s hůlkou hůř… Fakt mám o dost radši chodit nahoru než dolů… a moje kolena taky. Uf. Nakonec se dostávám ke sjezdovkám odkud už vede více méně zasněžená cesta. Slunko se pomalu sklání a to je teprve půl třetí. Vleky na této straně údolí v provozu nejsou, protože sníh ze sjezdovek je odfoukaný, ale na protější straně přes silnici jsou podmínky lepší a tak je dnes první den kdy se lyžuje. Přicházím k silnici, sundavám návleky, s radostí zjišťuju že nohy mám suché, absolvuji 2 km po asfaltu na jih zpět k autu a pak s radostí zjišťuju že po pár manévrech je auto schopné vyjet z parkoviště (po zimě v mariánských Lázních už trochu vím jak dostat auto ze sněhu).
Odpověď? Skotské hory se rozhodně nemůžou podceňovat, i přesto že se nejedná o závratné výšky, díky profilu a drsnému počasí se jako vysoké hory chovají. O víkendu můžete očekávat na oblíbených trasách turisty i v zimě, ale kromě Ben Nevisu budou většinou náležitě vybaveni. Rozhodně bych nezkoušela jít bez dobrých bot, návleků a hůlek nebo cepínu. Mačky budou v některých případech také nutné vybavení a předem těžko říct kdy a kde. Čepici a rukavice a bundu tu do hor nosím celoročně. A navigace? Já už bych asi bez GPS nevyrazila, ale aspoň mapa s kompasem nebo štěstí na stejným směrem jdoucí turisty. Není to Ukrajina, ale i tady se dá snadno slézt do špatného údolí, a zvlášť v zimě to může znamenat návrat ve tmě (takže já mám v batohu vždycky i baterku…)
Glas Maol předčil mé očekávání, především díky výbornému počasí, které umožnilo 360° výhledy, a to tu je celkem rarita, včetně pohledu na zasněžený národní park.
[shashin type=”albumphotos” id=”1″ size=”large” crop=”n” columns=”1″ caption=”y” order=”date” position=”center”]