20.-21.8.2011
… Skotsko v miniatuře, skotský ráj
[wpgmappity id=”3″]
Ostrov Arran leží na jihozápad od Glasgow, asi hodinku cesty autem a hodinku trajektem. Pro mě jednoznačně nejhezčí místo, které jsem zatím ve Skotsku navštívila. Říká se mu také “Scotland in miniature”, protože zde najdete na velmi malé ploše všechno, co je pro Skotsko typické. Ostrov je dlouhý 32km, silnice vedoucí podél pobřeží okolo celého ostrova má 57 mil, což je výzva pro mnoho cyklistů z Glasgow a okolí. Snadná dostupnost z Glasgow a nádherná krajina dělá z tohoto ostrova jakýsi holiday resort, přesto ale oni o letním víkendu nebyl ostrov nijak přeturistovaný. Kromě spousty cyklistů přijelo v sobotu ráno trajektem také spoustu golfistů, zahrát si na jednom ze dvou hřišť na Arranu. Severní část ostrova je víc hornatá, jižní spíš nížina, najdete tu hrad, destilérku whisky, továrnu na sýr od místních kraviček, suvenýry z ovčí vlny, prastaré zbytky pevnosti, kamenné kruhy s menhiry, jeskyni s kresbami starých Pictů, pláže, řeky, hory, vodopády, muchničky, tuleně, jeleny, orly, koně a milé lidi. Jo a sessions jsou v neděli večer 🙂 takže i nějaká ta muzika by byla.
Vyrazila jsem hned prvním trajektem z Ardrossan v 7 ráno, zpáteční lístek do ráje vyjde na £10… Loď byla o dost větší, než ta co jezdí na Gigha island, s restaurací a suvenýry. Do Brodicku dorazila po asi hodince jízdy. Počasí se zdá být stabilní, skoro na tričko, i když mraky sem tam jsou, a hlavně sedí na špičkách hor. S německou kamarádkou procházíme celým Brodickem (což je pár domků, pár hotelů a obchodů podél pobřeží), pak trochu bloudíme, necháváme se nasměrovat místním farmářem a konečně přicházíme ke kempu v Glen Rosa, kde chci nechat stan, abych se s ním netahala o hor. Platím £4 za stan pánovi v domku, který kemp vlastní. Zde se také obvykle ráno dá koupit snídaně a kafe a večer pivo, ale pán odjíždí pryč, tak smůla. Vlastní prostor pro stany je pak asi 500 metrů dál po cestě, velká louka u horské říčky. K dispozici je voda z kohoutku a záchod v jakési budce. Stavím v rychlosti stan, nechávám v něm pár věcí a pak už horá do hor, s lehčím batohem. Glen Rosa je zároveň dobrý výchozí bod pro trek jak na Goat Fell (nejvyšší hora ostrova, 873 mnm), tak na další kopce včetně Ben Tarsuinn (826m), který byl naším cílem. Nejdřív jdeme po krásné upravené cestě, která vede údolím. Po pár kilometrech se z ní odpojujeme a u nádherného vodopádu s přírodním jezírkem začínáme stoupat na hřeben podél divokého potoka s balvany. Kdyby bylo tak o 15 stupňů víc, tak je to ideální místo na koupání.
Celý předchozí týden pršelo, takže je zem pěkně nasáklá vodou. Následují asi 2 km skrz moorland (podmáčená louka, místy vřes nebo hasivka nebo rašeliník), které suchou nohout přejít nelze, ale po nich už se konečně dostáváme na balvany a skály. Stoupáme na první vrchol ze tří. Bohužel nahoře sveřepě sedí mrak, stejně tak na vrcholu Goatfell, a ne a ne se hnout. Přestože nahoře pak ještě asi půlhodiny čekáme, situace se nemění a z nás by byl dřív rampouch, neý bychom se dočkali výhledu. Jako obvykle je nahoře děsná kosa a velmi silný vítr. Výhled 360°na celý ostrov se tedy nekoná, přesto jsou to hory nádherné. Otrchu jiné než třeba v Cairngorms, strmější, tvořené velkými kusy balvanů a skal, které tu a tam stojí solitérně jako sochy. Někde jsou to celé skalní stěny spadající příkře dolů. Mohl by to být zajímavý terén na lezení.
V sedle před vrcholem Ben Tarsuinn je troska letadla B-24D Liberator, které tu spadlo 20. srpna 1943, s americkými vojáky. Kousky oceli jsou rozlétané po celém svahu. Přecházíme celý hřeben, s pěkným mezimrakovým výhledem na hory okolo včetně té nejvyšší (stále s čepicí), tu a tam prosvitne i něco z nížiny, ale jen zřídka. Děláme poslední pauzu mezi dalšími bizarními skalními útvary (našla jsem i okno, bránu…), mraky furt nic, akorát se objevují výhled na údolí Glen Rosa a Brodick v pozadí. Klesáme tedy zpět do údolí. Doprovázím německou kamarádku na poslední ferry, ještě stihnem dát jedno pivko a chipsy, ona se vrací do Glasgow a já zůstávám ještě na neděli na ostrově.
Pozoruji odjíždějící loď a tichnoucí přístav, pohlédnu si ještě Brodick a pláž a vyrážím zpět do kempu. Jak jsem očekávála, v kempu je sice několik stanů, nicméně venku nikdo neotálí, ani oheň nikdo nedělá, všichni zkrátí pobyt jen na cestu na záchod a zpět do stanu, do bezpečí. Protože venku je nejhorší nepřítel všech skotských turistů. MIDGES, muchničky. Jakési specifické místní potvory. A ráno bude ještě hůř, to už lidi chodí s moskytiérami na hlavě a já jen litiju, že taky nějakou nemám, protože ačkoliv umím sbalit svůj stan velmi rychle, oni jsou rychlejší. Noc je klidná, spím jak batole na měkké trávě. Ráno vím co mě čeká a tak snídám ve stanu, sbalím vše zevnitř a pak rychlostí blesku vylézám, záchod, voda a pak to nejhorší – sbalit stan. Na etapy. odkolíkuju, utíkám pryč (zmatu muchničky, kterým trvá asi půl minuty mě znovu najít), smotám vršek, utíkám pryč, sbalím vnitřní vrstvu, utíkám pryč, nasulcuju do pouzdra, a pryč pryč pryč. Jakmile popojdu z louky na cestu, už je vše v pohodě. Stan mám sbalený, i když mokrý (v noci pršelo). No neva. Jdu najít autobus, který mě převeze na druhou stranu ostrova.
Bus má jet až za čtvrt hodinky a tak dojídám snídani vedle silnice, na mostu přes řeku. Všimne si mě několik kachen, které předpokládají, že se s nimi podělím. Což udělám a pak už se jich nezbavím, dokud nenastoupím do autobusu. Jdou za mnou dokonce přes silnici na zastávku, což způsobí zastavení dopravy z obou stran, jelikož si to kachny kráčí vysloveně vycházkovým tempem. Řidiči poslušně zastaví, počkají až kachny přejdou a s úsměvem pak pokračují dál.
Mě přepadá záchvat smíchu a marně se snažím asi 10ti kachnám vysvětlit, že už nic nedostanou. Nastupuji do prázdného autobusu, s přátelským řidičem se domlouvám kam jede a nejede a kudy tudy ke kamenným kruhům. Na ostrově funguje síť autobusů (jeden jezdí na sever, jeden na jih a jeden na příč), která by měla podpořit turistiku a přesvědčit lidi nechat auto na kontinentu, ale zřejmě moc využívaná zatím není. Cestou do vesnice Blackwaterfoot nabíráme jen 1 místního člověka. V Blackwaterfoot (východní pobřeží ostrova) bus končí, a tak se vydávám po silnici na sever pěšky. Ke kamenům je to asi 6 km. Za chvilku mi ale zastavuje farmář v jeepu, jestli chci svézt, a přesvědčuje mě k návštěvě Královské jeskyně, protože je stejně při cestě na kameny. Vyhazuje mě přímo na parkovišti pro výlet k jeskyni.
Procházka ke komplexu jeskyní ve skalních útesech na pláži je asi na 1,5 hodiny (tedy pokud další hodinu nefotíte jako já), vede nejdřív lesem, pak sestupuje na oblázkovou pláž, ze které jsou jeskyně přístupné, a pak zas nahoru a lesem okruhem zpět na parkoviště. Počasí se drží, sluníčko střídají jen krátké přeháňky. Na horách zase sedí mraky, které sice odpoledne zmizí, ale to už mi na na Goatfell čas nezbývá. Z pláže se dá vlézt do několika jeskyní, z nichž největší se jmenuje Kings cave. Vstup do ní je zamřížovaný, ale naštěstí jsou vrátka otevřená. Prohlédnu nejdřív ostatní jeskyně, na kterých není ni zajímavého, pak malý vodopád z útesu, a nejvíc času strávím Kings cave. Je celkem brzy ráno, takže nikde nikdo, jeskyni mám pro sebe. Je to velká síň s jen pár dalšími výklenky, na první pohled upoutá křesťanský kříž vyrytý do prostřed zadní stěny s bílou konturou. Když oči přivyknou šeru, jeskyně toho ukáže mnohem víc. A když pak najdu svou baterku, je to ještě lepší. Mezi mnoha a mnoha novodobými nápisy a podpisy se tu a tam objeví rytina nějakého zvířete nebo jezdce na koni nebo postavy.
Jsou to obrazy starých Pictů, které tu lidé vytvořili před několika tisíci lety. Pokouším se přesvědčit můj malý digitál, aby to aspoň nějak zaznamenal. Když vylezu z jeskyně, už se začínají objevovat turisté. Prohlížím si ještě pláž a všeliké možné řasy a chaluhy na balvanech a pak pokračuji na další magické místo tohoto ostrova.
Machrie Moor dobře dochovanou památkou raného osídlení. Soustava 6!!! kamenných kruhů s několika opravdu vysokými menhiry s horami v pozadí ohromí snad každého návštěvníka, který trochu protáhne nohy a těch 2,5 km si od auta ke kamenům došlape. (to píšu proto, že jsem potkala lidi,kteří se po 5ti minutách chůze vrátili, že je to moc daleko). Od jeskyně je to asi 2 km na sever po silnici, pak narazíte na značku a malé parkoviště. Odtud zmiňovaných 2,5km pastvinou po pěkné cestě. Nejprve potkáte malé pohřebiště ve stylu cairn – uprostřed hrob a dokola kameny, s popisnou cedulí. Chvíli váháte, jestli to už je ono, či ne, ale o kousek dál je cedule, že finále ještě 500 metrů. Pak se objeví opuštěná farma (se stejným jménem – Machrie Moor) a pěkný dvojitý kamenný kruh. Chvíli ho obdivujete, když si všimnete, že kousek dál v údolí jsou nějaké další kruhy a hlavně obrovské menhiry, větší než lidi. Otevírá se před vámi neuvěřitelně nádherný a magický obraz.
Jsem na místě kolem poledne, takže tu pár turistů je, ale není to nijak hrozné, asi 4 nebo 5 skupin, takže se dají udělat obrázky bez lidí. Sluníčko vylezlo, mraky na chvíli odešly a tak je tu krásně. Přečtu si dvě cedule na začátku údolí a pak si prohlížím jeden kruh za druhým. Každý je jiný. Asi nejvýznamější dominantou je skupina 3 menhirů z červeného pískovce o výšce 5,5 metru, které jsou také součástí jednoho z kruhů. Další stejně vysoký kámen stojí zdánlivě osamocen blíž k farmě, ale i ten je součástí kruhu. Bohužel jeho kolegové spadly a jsou pod zemí, nebo je někdo odvezl.
Ostatní kruhy pak tvoří drobnější kameny. Nejstarší známky osídlení na tomto místě jsou z doby 3500 př.n.l. (kamenné nástroje), z doby 2500 př.n.l. jsou nálezy dřevěných kruhů a kolem roku 2000 př. n .l. byly vztyčeny kruhy kamenné. Z této doby také pochází kruhové domy, jejichž základy můžete nalézt při bližším průzkumu okolí, a pohřbívání uprostřed kamenů, jako v cairn, který byl po cestě sem. Majestátně vzhlížející strážci údolí jsou tedy 4000 let staří!
Nechce se mi pryč, a protože svítí slunko a turisté odešli, vytahuju stan a suším ho na louce za posledním kruhem. Za nějakou dobu se zase zatahuje a ikdyž by byly při západu slunce určitě hezké fotky, čekat tu nemůžu, protože se musím ještě dnes dostat do Glasgow. Je kolem druhé odpoledne když se vracím a po cestě potkávám několik turistů, kteří se vyčerpaně ptají jak je to ještě daleko. Po příchodu na silnici zjišťuju že odsud bus sice jede, ale kolem celého ostrova než dojede do Brodicku, takže mu to trvá skoro 2 hodiny (nejspíš jezdí výletní rychlostí), tak ho nechávám ujet a pokračuju pěšky na sever, kde má být asi po kilometru odbočka na silnici co vede skrz z východu na západ. Procházím kolem golfového hřiště na pobřeží a na odbočce chytám asi po 10ti minutách stopa. Starší pár mě bere přímo k trajektu do Brodicku. Ještě po cestě stavíme na vyhlídce v horách, jestli neuvidíme jeleny, protože se tam prý často pasou, ale dneska zrovna ne. Milí lidé, kteří přijeli na ostrov na dovolenou před 8mi lety a už tady zůstali. Chápu proč. Kde jinde strávit důchod, než v ráji? 🙂 Nicméně můj pobyt tady bohužel pro tentokrát končí, je neděle večer a trajekt je celkem plný, protože se všichni vrací zpátky z víkendu nebo dovolené. Lidi s dětmi, lidi se psy, turisti, cyklisti, golfisti a lidi, kteří přes týden pracují v Glasgow nebo jinde na pevnině a na víkend bydlí na ostrově. Přestože má ostrov asi 5000 stálých obyvatel a několik vesnic, na mě působí dojmem dovolenkové destinace. Všechno je krásně upravené, čisté (není tu vlastně nic, co by ostrov znečišťovalo), značené, přátelské a strašně zajímavé.
Tolik o Arranu, o Skotsku v miniatuře, o nádherném místě blízko Glasgow.
Kompletní fotogalerie tady