22.5.2011, střed Británie, hora Schiehallion (1083 mnm)
…aneb proč i na konci května nosit do hor čepici a rukavice
Na dnešní výlet jsem vyrazila s pár lidmi z couchsurfingu. V plánu bylo pokořit Schiehallion, jednu z populárních hor nad jezerem Loch Tummel, která leží geograficky ve středu britského ostrova. Populární je nejspíš proto, že je na ní celkem snadný přístup (z parkoviště rovnou nahoru a stejnou stezkou zpět, celkem asi 10 km s 800m převýšením) a shora dobrý výhled, protože je trochu osamocená v krajině… Ovšem to platí za pěkného počasí. To dnešní bylo spíš typicky horské skotské. Rychlé a nepředvídatelné střídání sluníčka s krupobitím, horizontálním deštěm, duhou, brrr zimou, a velmi silný vítr (spíš vichřice) výstup na horu učinili daleko zajímavější.
Protože couchsurferům ujel vlak, využila jsem času navíc před srazem pod horou k ulovení pár kešek po cestě. První mě zavedla ke smírčímu kamennému kříži u jezera a druhá k zvláštímu památníku jakéhosi tunelu “Clunie”, při jehož stavbě zahynuli dělníci.
Pak jsme vyrazili na horu. Parkoviště, informační tabule a dokonce letáky s mapkou svědčili o popularitě tohoto výšlapu, takže se není čeu divit že i přes nepříjemné počasí jsme potkávali celkem dost turistů. I když to nebylo tak hrozné jako na Ben Nevis. Po asi půl hodině začalo pršet, později horizontálně a přidali se kroupy. Zbytek výpravy přemýšlel o návratu. Než se rozmysleli, vysvitlo sluníčko a tak se šlo dál, však zase uschneme. Celkem rovná stezka vede prostě pořád nahoru, otevřenou krajinou, přibývá kamenů až se jde / leze jen po kamenech. Před posledním kilometrem stoupání je několik zídek jako ochrana před větrem pro znavené turisty. I my tam zastavujeme a španělka Fabi, unavená a mokrá ale hlavně poprvé ve skotských horách, výstup vzdává a půjde zpět. Catalina s ní solidárně zůstává a tak pokračujeme ve třech.
Každý má jiné tempo, takže se pak potkáváme až na vrcholu. Schiehallion má podlouhý hřbet zakončený samotným vrcholem. Na hřbetu fučí, nejspíš celoročně (dle logů u kešky). Vítr nám neustále sundává pláštěnky z batohů a snaží se ukrást věci. Pak podráží nohy a úplně nahoře je orkán. Žene se přes vrcholového kamenného mužíka takovou silou, že téměř není možné udělat vrcholové foto. Krade slova od pusy a nepustí vás jen tak o krok dál. Ani výhled z vrcholu není moc možný, protože mi krade i brýle. A taky se tu honí mraky. Měl být vidět Ben Lawers, ale je schovaný stejně jako minulou neděli.
Pokouším se najít kešku, která má být asi 15 m pod vrcholem mezi kameny. Jenže kameny jsou tu všude, vítr se mnou lomcuje a přidávají se kroupy. Po asi 10ti minutách neúspěšného hledání už na mě kluci volají ať jdu zpátky, že se vrací. Nedá se svítit, snad jindy.
Svižně sestupujeme zpět, abychom dohnali zbytek. Cestu zpříjemňuje nádherná duha, na kterou se díváme tak nějak shora. Celkově tohle počasí vytváří v krajině zajímavé barvy. A proto tako stojí za to nedat se odradit trochou deště.
Po návratu na parkoviště odjíždí Catalina do nemocnice do Perthu protože má něco s nohou (otekla jí), a tak se loučíme. Cestou zpět se zastavuju ještě v Aberfeldy u památníku Highland Watch nebo také “černé hlídky” – regimentu založeného králem Charlesem II. v r. 1667.