530 miles (848 km) 24. – 26.4.2011
Dobytí severního pólu? To zatím ne, ale dobytí nejsevernějšího místa Británie
Jelikož s pomlázkou se tady nechodí a ani jiné zajímavé zvyky se tu nedrží, nejlepší využít volna (které mi celkem na Velikonoce vyšlo – pondělí i úterý) na delší výlet.
Pro tentokrát žádné hory, ale takový menší Road trip na sever – podívat se do nejopuštenejších částí Skotska a prozkoumat východní pobřeží.
První den
Vyrážím kolem pul deváté ráno, počasí zatím nic moc. Cílem je dorazit dnes úplně na sever a do večera se dostat do Lybsteru. Je to pořádná dálka, zkuste si zadat do Google maps trasu “Coupar Angus – Thurso”. Z Couparu jedu na A9 (rychlostní silnice – kolem Inverness i dvouproudá; dálnice tu nejsou) pres Pitlochry, Aviemore, projíždím pres NP Cairngorms až do Inverness, v podstatě posledního velkého města. Kousek odsud je jezero Loch Ness, ale to až někdy příště. Obchvat Inverness vede pres velikánský most, ze kterého je dobrý výhled na celé město.
O nekolik kilometru dále se zastavuji ve vesnici po ceste, na svacinu a zkusim si dát v hospode kafe (trochu se mi klíží z toho rízení oci). Je po poledni a v hospode/restauraci je nekolik štamgastu na pivku. Objednávám si kávu. A proc o tom píšu? Protože mi prinesli podnos s litrovou konvicí silného kafe s logrem, který byl na dne oddelen jakýmsi filtrem. Konvice mela ješte další soucásti které jsem úplne nepobrala na co jsou. Ale asi s tim jde nejak regulovat síla kafe. K tomu konvicka mléka a cukr. Celé to bylo za £1.5 což je asi 45 kc takže pohoda. Vypití litru kávy melo ocekávaný efekt – nechtelo se mi už spát. Ale zároven mi bylo blbe a musela jsem asi 5x stavet na záchod 🙂 No poucení pro príšte…
Pokracuji dále na sever, prejíždím nekolik velkých zálivu po dlouhatánských mostech. Silnice A9 ted už vede prímo po východním pobreží. Civilizace ubývá, po ceste jsou castá místa na zastavení ze kterých je pekný výhled. Silnice se klikatí, stoupá, klesá… takže jedu celkem zvolna. Sem tam me predjede nejaký nervóza v bavoráku, ale vetšina aut jede taky výletním tempem.
Nekolik mil pred Lybster se A9 oddeluje od pobreží a vede prímo na sever do mestecka Thurso. Ted už to ani nevypadá jako hlavní silnice, spíš opuštená cesta planinou. Míjím nekolik vetrných elektráren. Široko daleko nic, ani ty ovce.
Hnedé cedule s bílým nápisem oznacují turisticky zajímavá místa stejne jako u nás. Nekdy me taková cedule zláká k zastávce a tak se zbežne mrknu do lesa “Dunnet Forest” kde má být obří xylofon, který nenacházím, a na písečné duny na pláži za Thurso.
Nejsevernější místo Británie (nepočítaje ostrovy) se jmenuje Dunnet Head. Streží ho velký maják, najdete tu pár starých bunkru a dve vyhlídky pro turisty. A parkovište. Dnes jsem i já Autoturista 🙁 Je trochu pod mrakem a asi kolem páté vecer, když porizuji pres samospoušt “nejsevernejší autoportrét“. Výhled na ostrovy Orkney je ponekud zastrený.
Na další cestě míjím několik krásných hradů a zřícenin. Zastavuji se u Castle of Mey. V tuto hodinu už je zavrený a tak aspon fotím zvenku. Je k nemu krásná príjezdová cesta – lemovaná upraveným živým plotem a kvetinami. Další zastávka je ve vesnicce John O’Groats. Je to turisticky zprofanové místo, nicméně v 6 večer je tu pusto prázdno. Na náměstí je několik obchodů se suvenýry, stánky nabízející výlet lodí pozorovat velryby a delfíny nebo výlet na Orkneje.
Směřuji na jih, opet po východním pobreží, projídím mesto Wick s malým letištem a kolem sedmé vecer prijíždím do vesnice Lybster.
Úzká silnička mě vede klikatě až k moři, k přístavu. Stojí tu pár bílých domků a v jednom z nich bydlí Mano a Luise, u kterých dnes večer i zítra přespím. Po přivítání s obyvateli domku (Mano, Luise, bordera v letním sestřihu Gos a 3 obrovské kočky) následovala večeře (chipsy s nějakým masem a fazolemi), pak se k nám přidala ještě Luisina známá z vesnice a její dcera a hráli jsme stolní hry. Nejprve kreslící formu Aktivit s herním plánem, figurkami a kartičkami se slovy. Jeden kreslil slovo, druhý musel uhodnout co to je během časového limitu. Slova nebyla jen podstatná jména, ale všechno možné, a někdy padlo na kostce kreslit levou rukou nebo jednou linií. Občas jsem se musela poradit se slovníkem (sépie, zatáhnout žaluzie….), a tak byla docela sranda. Pak jsme hráli “picture card” čímž se tu myslí pexeso. Jelikož tam nebyl jiný veterinář než já, tak jsem skoro vždycky vyhrála… (trénink ze školy :-)) Ještě jsme trochu povídali o životě v Lybsteru a Luise mi půjčila všemožné průvodce a mapy okolí, abych věděla zítra co tu zkouknout. Nejdřív jsem myslela, že jim zítra pomůžu s lakováním velké lodě, ale nejspíš je na to potřeba nějaké know how, protože mi řekli, že pokud mi to nevadí, tak radši mou pomoc odmítnou. A šlo se spát.
Druhý den
Mano už měl připravenou snídani když jsem vstala, aškoliv Luise ještě spala. Vyrábí si přes léto vlastní jamy, marmelády a ovocné pomazánky (marmeláda s vajíčkem). Skoro jako od babičky 🙂 Rychlý ranní toust a frrr poznávat okolí. Zajímavostí je tu spoustu a musím tedy vybírat, nicméně asi nejvíc typické pro tuto oblast, kromě věcí souvisejících s mořem, je hodně zachovaných archeologicky významných lokalit. A tak se na téměř celý den vracím o pár tisíc let zpět… viz samostatný článek.
Zbyla mi asi hodinka času a tak se jdu podívat ještě na “Whaligoe steps“. U malého parkoviště místní správce prodává brožurku o historii této místní rarity a vysvětluje občasným turistům na co ty schody byly. Procházím kolem něj (jelikož právě něco líčí Japoncům), pak kolem velkého rybařského domu a tu to je: 365 schodů z útesu dolů do starého mini přístavu. Jsou zčásti vytesané do skály, tvořené plochými kameny a dnes místy zpevněné i betonem. Klikatí se jako zmije. V polovině 18. století je vytvořili rybáři a vymysleli složitý systém (složený z mnoha kovových ok ve skále a provazů) jak dostat ryby nahoru, lodě na břeh a vůbec jak zpřístupnit tento útes. Porstě proto, že všude okolo jsou taky útesy. Když sejdete úplně dolů, najdete tam malý záliv a zbytek domku s rezervoárem na vodu. A všude okolo vás skály. Opravdu zajímavé místo, které stojí z návštěvu.
Je kolem šesté hodiny, když se vracím do přístavu v Lybsteru. Zatím už dorazil druhý couchsurfer, francouz Pierre. Prohodíme pár slov a Mano s Luise nás zvou na projížďku. Pierre pojede s Luise na motorovém člunu a Mano a já pojedeme na mořských kajacích! Hurááá. (no byl to můj nápad – normálně se takhle brzy z jara na moři neblbne). Sice svítí sluníčko a je azuro, ale jsme na severu, takže zrovna teplo není. Fasuju proto rybářské žluté kalhoty do kterých bych se vešla dvakrát, a jakousi nepropustnou bundu. Na to ještě záchranou vestu. Mano si bere něco podobného a tak vypadáme jako dvojka kosmonautů. Luise ani Pierre si nic takového neberou, protože jejich člun se jen tak nepřevrátí. V přístavu – tedy na konci jejich zahrady – plošina svažující se do moře. Pierre a Luise jednoduše nastoupili na kraji do člunu a odjeli. To se s kajakem udělat nedá… varuju Mana že jsem na tom nikdy nejela, jen párkrát na kanoi, a tak se mi dostává rychloinstruktáže: “Tohle je pádlo, drží se oběma rukama a máváš s nim takhle. No a to je vše – zbytek je jednoduchý.” Budiž. Sleduju, jak Mano pokládá kajak asi doprostřed plošiny s prohlubní, nasedá, odrazí se a pak i s kajakem lehce sklouzne na vodu. Hmmm…. Tak jo, dotáhnu kajak na totéž místo, ten chce mezitím utéct na moře beze mě, ale chytám ho, nasedám a vžžžuuum a jsem taky na moři. Od té chvíle mě čeká neuvěřitelně úžasný nezapomenutelný tříhodinový zážitek! Jen ten foťák nebyl… páč by se utopil.
Ovládání téhle malé lodičky je naprosto intuitivní, poslouchá na slovo a ikdyž tak nevypadá, je stabilní a na skály vás nemrští. Nejdřív jsme si prohlédli přístav, kde je klidná voda, protože je v zálivu a jsou tam nějaké protivlnové zdi a maják. Když Mano viděl, že nikam nepadám a nenarážim, vyjeli jsme na oceán. Vlnyyyyyy! Ale ne nijak velké, jen je to úplně něco jiného než jet Vltavu 🙂 Zdravíme prvního pozorovatele, kormorána.
Pádlujeme podél útesů, skal, které tvoří všelijaké tvary, jeskyně, oblouky, mosty, zákoutí. Vplouváme do nich. Úzkými uličkami se dostáváme na místa kam se jinak člověk nedostane – motorový člun by si tu rozbil motor, plavce bu moře hodilo na skály. Kajak se drží a já se sice bojim, ale pluju. A tak Mano zvyšuje obtížnost průplavů a prolézáme úplně všechny skuliny. Na konci jedné polojeskyně je vodopád jako z pohádky. Jinde zas vplujeme do místa které vypadá jako věž katedrály – ohraničené ze všech stran, asi 5 m široké, kouknete nahoru a nad vámi několik zdobených skalních oblouků kolem do kola a úplně nahoře nebe. Museli jsme sehnout hlavu abychom se sem dostali. Úžasné bylo také místo, kde to vypadalo, že moře teče z kopce dolů. Iluze byla dokonalá. A to díky tomu, že to byl asi 10 m široký dlouhý průplav mezi útesem a oddělenou skálou, které byly tvořeny vrstvenou horninou. Ta vypadala jako pláty naskládané na sebe, akorát že nevyvřela vodorovně, ale v mírném úhlu – z našeho směru dopředu nahoru. Takže jste po chvíli pokládali pláty skály za vodorovné a tudíž moře teklo dolů. Navíc protože to byl úzký průplav, voda tu proudila vyšším tempem a opravdu vás mírně unášela.
A všude tolik ptáků! Na skalách a útesech měli svá hnízda, postávali na balvanech a útvarech v moři, prolétavali se nad hladinou moře a lovili. Mano to tu dobře znal a terén i všechny druhy ptáků, co jsme pozorovali. Říkal mi anglické názvy, někdy i proč se tak jmenují nebo co je na nich zajímavého. Většinou jsem se ho na každý druh ptala minimálně dvakrát, protože rozluštit přes zvuky moře, hlasy ptáků a jeho výslovnost skutečný název bylo složité. Ale zadařilo se, doma jsem si pak našla české ekvivalenty, a tady jsou ty nejčastější co jsme viděli: Alka malá, chaluha velká a ch. příživná, alkoun obecný (má červené nožičky), alkoun úzkozobý, buřňák severní, kormoráni, terej bílý, buřňáček malý, racek tříprstý a samozřejmě “puffin” – papuchalk, takový ptačí klaun.
Mano několikrát prohlásil, že už se jen mrknem za roh tamtoho útesu a pak musíme zpátky, protože už bude tma a zima, ale výlet si očividně taky užíval, a tak jsme pádlovali skorem dvě hoďky než jsme to skutečně otočili. Pierre s Luise už byli asi dávno doma, vlastně jsme je ztratili hned po prvním zaplutí do skalních útvarů. Nazpět jsme pádlovali relativně rovně po oceánu, bez zatáček podél pobřeží. Měla jsem pocit že mi upadnou ruce… a to jsme nepluli nijak rychle. Ale jako by se ten správný záliv kde byl přístav vůbec nepřibližoval. Mapka, kde je označený přístav a místo, kde jsme to otočili (můžete si také všimnout toho dlouhého rovného průplavu mezi skalami – to je to místo kde teče moře dolů 🙂
Už jsem byla skoro mrtvá a Mano docela napřed, když na mě začal něco volat a jestli to vidím. Nejdřív jsem moc nechápala a najednou všude okolo nás se ladně nad hladinu zvedají v oblouku hladká lesklá těla s vysokými hřbetními ploutvemi. V úžasu na ně hledíme z pár metrů. Jsou ale rychlí a za chvíli jsou pryč. Člověk by měl chuť si je pohladit… Mano říkal, že z kajaku je ještě nikdy takhle blízko neviděl, že máme neskutečné štěstí. A že když jsme jich viděli asi 8 nad hladinou, tak jich je tak 3x tolik, ostatní jsou pod nimi. Byli to Risso’s Dolphin, Grampus griseus, česky Plískavice šedá. Delfíni. Na živo, v oceánu, ne v zoo…
Tady aspoň pro ilustraci (lodě jsou trochu vymakanější ale jinak to sedí), zdroj: files.list.co.uk a mage.meetrics.co.cc
Slunce už skoro zapadalo, teplota klesala. Přístav byl tak 10 minut pádlování, když jsme uslyšeli motor. Objevila se Luise. Hledala nás, dělala si starosti kde tak dlouho jsme. Mano jí pověděl o delfínech a ještě několikrát během večera jsme se k tomu během konverzace vrátili, jednak proto, že to byla nádhera a jednak proto, že Mano provokoval – z motorového člunu žádný delfíny neviděli, a tak trošku záviděli.
Zmrzlí, mokří (kalhoty nepomohly – měli kapsy a tak, ale voda se dostane všude, jak cáká z pádla) a unavení, ale s úsměvy na tváři, jsme dopádlovali do přístavu, uklidili kajaky a šli se resuscitovat horkou sprchou a whiskou. Luise už měla připravenou večeři a pak jsme povídali a povídali a povídali… až bylo pět ráno. Mano šel spát dřív, protože další den jel do práce na malé letiště ve Wick. S Luise a Pierrem jsme se pak bavili o životě v Lybsteru, francouzských filmech, českém pivu a spoustě jiných věcí, které si moc nepamatuju, protože jsme to prokládali tou whiskou. Protože jinak tam byla strašná zima a vlhko. Francouzova angličtina je občas nesrozumitelná pro Luise, já zas občas nerozumim jí, takže se smějeme a hledáme různá zajímavá slova, která nemají český nebo francouzský ekvivalent. Třeba toes – čeština ani Fr nemá speciální slovo pro prsty na noze. Ale zase čeština i Fr má chlupy a AJ jen hair.
Každopádně život tady na severu Skotska je těžký. Většina mladých lidí buď odchází nebo je permanentně v lihu nebo na drogách, takže tu jsou spíš starší lidé, kteří ale nemají rádi cizince. A pak angličané – jako Mano s Luise – kteří se sem přestěhují. Dům se tu dá koupit levněji než v anglii a příroda je tu nádherná, pokud máte rádi moře. Ale téměř všichni angličani nevydrží víc jak dvě zimy. Drsný kraj. A tak se s nimi Skoti nebaví, protože ví, že zas dům prodají a zmizí. Ale Mano s Luise jsou tu už desátý rok, takže zjistili, že všeobecně po třetím roce se s vámi Skoti začnou bavit, později i nosit dárky a desátý rok dostanete k Vánocům whisky a to znamená, že už vás berou 🙂 Tedy pokud budeme zevšeobecňovat. Věkový průměr sousedů je hlavní důvod, proč se Mano a Luise rozhodli připojit na couchsurfing – aby si čas od času popovídali s mladými lidmi. A protože jsou blízko jediné větší silnice na severovýchodě, mají hosty v sezóně skoro každý víkend. Ptala jsem se tedy zda mají nějakou špatnou zkušenost – tak prý jen jedna holčina měla nějakou depku a chtěla se zasebevraždit, ale jinak všechno ok. To je fajn.
Třetí den
Vstávám kolem jedenácté, posnídáme, loučíme se a každý si jde svou cestou. Pierre jede dál na sever, já na jih a 
Luise jde lakovat loď. Chtěla jsem se stavit ještě v horách po cestě, ale vyjíždím až kolem poledne, takže hory někdy příště. Zastávku dělám v Dunbeath, kde je ještě jedna pravěká “Broch” (viz spec. článek). V městečku Brora si kupuju Colu, snad bude efekt lepší než u litru kafe. Cesta podél pobřeží je krásná, počasí lepší než když jsem jela na sever, a tak jedu zvolna a kochám se. Zároveň mě děsně bolí ruce od toho kajaku, což řízení dost komplikuje.
Další zastávka je Dunrobin Castle. Majestátný hrad s velkou zahradou a výhledem na moře. Bohužel poslední prohlídka jde ve 4 a já přijíždím ve čtvrt na pět. Tak se aspoň procházím zahradami. Přes den tu mají představení sokolníci. K hradu je opět krásně upravená dlouhá cesta lemovaná perfektně sestřihnutým živým plotem a kvetoucími stromy, jednosměrná. Před hradem parkoviště a cesta ven opět upravená, vedoucí přes lesoparkovou část zahrad. Na konci je cedule, že máte řídit vlevo. Asi sem jezdí hodně turistů s ciziny.
Dělám často zastávky, jsou tu odpočinkouvá místa skorem každou míli a vždycky je na co koukat, a tak fotím ještě zajímavou ruinu, asi kláštera nebo statku na kopci. Do Couparu přijíždím asi v 9 večer. Díky autíčko, že jsi mě nenechalo na pustém severu.
Článek o archeologických zajímavostech v okolí
nebo na Flickru v lepší kvalitě