Jedna z nejhezčích hor ve Skotsku, národní park Cairngorms.
17.4.2011, trasa 30,4 km, celkový výstup 945 m
Na tuto slunečnou neděli jsem si vybrala jeden z vrcholů národního parku, který začíná nedaleko na sever od Coupar Angus. V noci byl úplněk, tak jsem ani nemohla dospat, navíc jsem se strašně těšila. Podařilo se mi tedy vyrazit před osmou ráno. Díky tomu byl na silnicích provoz téměř nulový a já jsem si mohla v pohodičce projíždět ranní skotskou krajinou. Jela jsem po silničce, která vede přímo prostředkem parku do městečka Braemar, turistického centra této oblasti.
Jakmile jsem minula ceduli oznamující začátek NP, krajinu jako by někdo namaloval. Kopce, potoky, kamení, sem tam ovce, ale jen zřídkakdy nějaký domek. Projela jsem kolem lyžařského střediska (no fakt, viz foto), v Braemaru minula pěkný středověký hrad a pak pokračovala do údolí Glen Muick, kde mělo být dle průvodce jezero, u něj Visitor centre a výchozí bod trasy na Lochnagar. Trochu mě zarazilo, že mi pod koly mizí asfalt, pak jsem projela kolem rezidence kterou hlídal policajt v tradiční anglické černé uniformě se srandovní helmou – stál tam takhle v 9 ráno. Prý tu má někde mít chatu princ Charles, tak možná tady, protože když jsem se už za tmy vracela, stál tam ten policista pořád. Pak se u cesty objevila cedule Zákaz vjezdu s nápisem “zamčená branka po cestě”… no ale podle navigace i mapy jedu dobře. Tak si říkam že je ta branka možná až na konci u toho Visitor centra. Pokračuju dál, projedu 2 odemčené branky a další je skutečně zamčená. Zjišťuju, že jsem na druhém břehu řeky než vede správná cesta k jezeru. Sákryš, ještě mi zbývá 4,5 km. Vracet se ale nechci, a tak nechávám auto autem a prodlužuju si dnešní pěší trasu o 2×4,5 km. Aspoň ušetřím 3libry za parkování, protože tady uprostřed lesa se neplatí 🙂
Pro chodce branka zamčená není a tak vyrážím něco po deváté podél řeky k jezeru. Cesta vede malebným údolím říčky Muick, nikde ani živáčka, jen občas po protějším břehu projede auto. Asi za 45 minut přicházím k jezeru, na křižovatku s oficiální cestou na Lochnagar. Vzhledem k tomu, že je to známá a oblíbená lokalita, je neděle a sluníčko, připojuji se téměř do davu, který proudí od parkoviště do hor. Zpočátku trochu šok, ale pak postupně se mi daří předehnat několik rodin nebo dvojic a pak celou skupinu, nějaký turistický spolek s asi 30 lidmi. Většina vyrazila z parkoviště kolem desáté, takže když jsem se dostala před ně, naskytl se mi opět krásný výhled bez lidí. Turistické spolky jsou tu celkem oblíbené, nicméně věkově jsou na tom asi jako KČT u nás (to nemyslím nijak špatně, naopak je obdivuju). Od jezera cesta stoupá pozvolna mezi kopce, s orientací není problém, je to podobná stezka jako na Ben Nevis – upravená, při vyšším stoupání kamenné schody. Po té, co se dostávám před všechny turisty, se cesta zvedá strměji a vede do sedla. Najednou se jako přízrak objevuje štít Lochnagaru. Jako by mezi ty oblé kopce okolo vůbec nepatřil, zvedá se jeho tmavá severní stěna nad ně v němé majestátnosti. A jak se přibližuji do sedla, odkrývá se Lochnagar víc a víc.
V úžasu hledím ze sedla na ten černý členitý štít, který spadá do jezera. Dohání mě mladý pár z Maďarska, tak fotím já je a oni mě. Cesta odsud stoupá doleva nahoru a vede po hřebeni Lochnagaru, ale já se vydávám na druhou stranu, na vedlejší kopec Meikle Pap (980 mnm). Podle navigace je tam keška a je tam z nějakého důvodu 🙂 Krabičku skutečně nacházím a proč jí autor umístil zrovna sem je mi jasné hned jak se otočím zády ke skrýši. Stěna Lochnagaru i jezero jsou odsud ještě hezčí, je to jako dívat se z vrtulníku. Kochám se výhledem na tu nádheru i na celé Cairngorms, které se rozprostírají za Lochnagarem. Řekla bych že je toto místo nejhezčí z celého výletu, takže se určitě vyplatí si sem vylézt.
Vracím se dolů. Mezitím do sedla přichází většina turistů, které jsem předběhla a tak závěrečnou část výstupu a trasu po hřebeni Lochnagaru absolvuji “v davu”. Vršek hory tvoří plató, které se vine do půkruhu kolem jezera. Nejvyšší bod, Cac Carn Mor (1155 mnm) je na severním konci plošiny. Je tvořen velkými balvany a nahoře, jakoby na mohyle, je deska se směrovkami na různé další vrcholy a kamenobetonový pomník stejný jako na všech horách tady. Shora je naprosto úžasný 360° výhled. Zasněžené Cairngorms na severu, masiv Grampians s Ben Nevisem na západě a v dáli lze tušit mořský horizont. Rodilí Skoti, hrdí na svou zem, si navzájem ukazují tenkterý kopec a z úst se jim linou pro mě nesrozumitelné názvy.
Skalní stěna spadající do jezera je asi 500 metrů vysoká. Ve vrchních částech se ještě drží příkrovy sněhu. V zimě to může být docela sranda odhadovat kde je ještě kraj hory a kde už další krok strhne lavinu do hlubiny jezera.
Na Lochnagaru zůstávám delší dobu, fotím, svačím a mezitím mizí všichni turisté. Další cestu už tak mám opět téměř pro sebe. Nejprve se vrací k jižní části plató a pak pozvolna klesá údolím s potokem Glas Allt až k jezeru. Je to cesta o osudu vody.
Začíná sněhovým polem na svazích Lochnagaru. Pod bílou pěřinou se formuje jarní potůček, který se místy objevuje a pak zase mizí, prochází několika ledovými tunely, rozděluje se a pak zase spojuje, získává sílu až opouští poslední zbytky sněhu a vydává se na svižnou pouť údolím. Jeho cílem je jezero Loch Muick. Ale než ho dosáhne, musí překonat naráz asi 250 výškových metrů a tvoří tak mohutný vysoký vodopád. Cesta vede přímo kolem něj a klikaticí sestupuje k jezeru.
K jezeru Muick přicházím už k večeru. 
Voda je temná a klidná, po břehu vede široká cesta kolem dokola, jen tak, pro turisty. Žádná Lochneska, jen pár racků, kachen a ryb a tak je cesta podél jezera celkem nezajímavá. Konečně kolem sedmé přicházím k Visitor centru. To je otevřené, při vstupu na vás z reproduktoru začně tokat tetřev, uvnitř je spousta informačních tabulí o zvířatech a kytkách kolem, nějaké vycpaniny, paroží a plastický model hor a jezera. Pěkně řešené, zajímavé a s pamětní knihou. Je volně přístupné, nikde nikdo. Jiný kraj jiný mrav. U nás by tam ty vycpané veverky, tetřevi a lišky moc dlouho nepobyli.
Vydávám se na svých bonusových 4,5 km k autu při západu slunce. Odměnou je mi velké stádo jelenů u jezera. Pokouším se je fotit, bohužel to kompakt nebere tak jak bych chtěla. Škoda. Je kolem osmé, já mám po pravé ruce řeku a po levé les, když zjišťuju, že mě pozoruje další stádo jelenů, hledí na mě zpoza stromů a já si nejsem úplně jistá neškodností tak velkého zvířete. Rozhodně jsem nidky tolik jelenů neviděla.
K autu dorážím docela unavená (hurá, auto je na svém místě). Zkouším se regenerovat jakousi energy limonádou. Teď mě čeká asi hodinka a půl nazpět přes národní park. Nejdřív ale musím projet mezi všemi těmi jeleny. Myslím že nejsou úplně divocí. Spíš poloochočený – člověka se moc nebojí, ani auta. Takže se zasekávám na cestě, kolem mě pět vzrostlých paroháčů a ne a ne uhnout. Troubit se mi do toho ticha nechce, tak aspoň blikám, stahuji okénko a zkouším je fotit. Bohužel opět digitál zklamal a hlásí málo světla. Jeleni si zatím řekli že pokročí dále a odešli. Zvolna.
Podařilo se mi vymotat z lesa. Na cestu mi svítí úplněk, ze kterého mi slzí oči. Nebo je to možná reakce na to celodenní sluníčko. Každopádně jedu velmi zvolna, takže mi cesta trvá dvě hodiny. Cesta národním parkem je po setmění velmi zajímavá – jako by vše ožilo. Všude tolik zvířat! A tak míjím veverky, lišky, ježky, sovy, netopýry, a hlavně opět několik tvrdohlavých jelenů.
Doma padám únavou. Dala bych si vanu a pivo 🙂