Jarní výšlap na nejvyšší horu Britských ostrovů
8.4.2011
Hurrrrá, nejvyšší hora Británie pokořena! A tak si do svého seznamu vrcholků jednotlivých zemí můžu vedle Čech (Sněžka), Polska (Rysy 2499 mnm), Ukrajiny (Hoverla 2061 mnm) a Irska (Carrauntoohill 1 041) připsat Britský Ben Nevis (1344 mnm).
Ben Nevis je součástí pohoří Grampiany na západním pobřeží Skotska. Ikdyž mě přijde že jsou tu hory tak nějak všude a pohoří od sebe nejsou tolik oddělené. Spíš se Skotsko dělí na Highlands a Lowlands – severozápadní hory a jihovýchodní rovinu. Ben je značně populární turistický cíl, asi jako Sněžka, akorát tam nevede lanovka. Chtěla jsem se tedy vyhnout letnímu náporu návštěvníků a vyrazila s tím, že ten sníh nahoře snad nějak přelezu. Páteční předpověď nebyla až tak strašná, nějaké mraky, ale bez deště, tak uvidíme.
Vzhledem k velmi výživné session ve čtvrtek večer jsem se dostala domů až okolo druhé ráno, takže se mi brzský ranní start úplně nepodařil a do Fort William, výchozího místa, jsem přijela v půl jedenácté. Trvá to sem z Couparu něco přes dvě hodiny cesty autem. Není to úplně daleko, ale část cesty vede národním parkem po úzké silničce (kterých je tu spousta – nevejdou se 2 auta vedle sebe).
Na kraji Fort William je Visitor Centre s velkým placeným parkovištěm, v té době k mé radosti téměř prázdným. V info centru se mě hned ptali kam mam v plánu jít a když byla odpověď nahoru, jali se mi vysvětlovat cestu a bezpečnost. A že je tam zima, mraky, metr sněhu, jak dlouho to polezu a v kolik se musim začít vracet… pak se mi omluvil s tím, že bych nevěřila s jakým vybavením a představami se lidé nahoru vydávají. Je fakt, že tam jsou hodně příkré skalní stěny ze kterých se padá 700 výškových metrů, takže když je třeba mlha a mraky a člověk nemá navigaci nebo kompas a mapu, může být docela převapen dalším krokem do … vzduchu. Btw. výborná lokalita pro lezce.
Vyrazila jsem kolem 11h, údolím Glen Nevis od parkoviště ve výšce 6 mnm, nejdřív přes pár pastvin s ovečkami a pak už ostře nahoru po tzv. “Tourist rout” To je upravená cesta původně pro poníky zpevněná kameny, některé úseky jsou doslova schody. Vede po jižní straně masivu. Stejnou cestou se pak většina turistů (dnes i já) vrací zpět. Alternativně se dá vylézt na Ben také z druhé strany, přes další kopce, nicméně to na jaře vyžaduje cepín, helmu a mačky. (fakt jsem na sestupu skupinku takových lidí potkala, takže v tom si průvodce nevymýšlí).
Stezka se klikatí vzhůru, kolem krásného vodopádu, který začíná v mracích. Přibližně ve výšce 400 mnm se dostávám i já do mraků a výhled je jen na pár kroků přede mnou. Předbíhám několik skupinek turistů. Jedna skotská rodina s dětmi a psíkem. Druhá rodina číňané – pán, paní a dcera – působili přesně tím dojmem, že si udělali výlet netuše co to bude za krpál. A očividně to byl nápad pána, protože dcera i paní se usilovně snažili sabotovat. Pak dvě tři skupiny mladších turistů. Další lidi jsem potkala v podstatě až na vrcholu hory, kde se zdrželi.
Na úrovni asi 600 mnm se dostávám nad jednu vrstvu mraků a ukazuje se mi na chvíli celý vodopád, jezero Loch Meall an t-Suidhe (570 m n. m.) v sedle a kamenitá cesta vzhůru. Nad mraky definitivně vylézám až ve výšce 1200, už skoro na vrcholovém plató. Postup komplikuje několik sněžných polí, nejdřív přerušovaných sutí. Pak se spojují do jedné velké sněhové čepice na celém hřebeni. Asi metrová pokrývka se při některých krocích boří. Čas nasadit bundu, čepici a rukavice. Zatím jsem stoupala v tričku, držela jsem svižné tempo takže se to dalo i přes okolních asi 5°C. Ale nahoře fouká… resp fučí, vichří a hvízdá. Mraky se kutálí přes hory, vesměs pode mnou, ale některé se přeženou přes Ben a padají z nich kroupy. Sem tam vykoukne špička nějaké hory a dává tušit nádheru skotských Highlands, které jsou z tohoto místa vidět na všechny strany.
Vrchní část hřebene Ben Nevisu je téměř plochá, ale po stranách ostře padá do údolí, orientaci usnadňují kamenní mužíci. Samotný vrchol nelze přehlédnout – ruiny observatoře a pomník.
Nechávám se vyfotit na kamenné značce od jednoho z turistů. Naprostá euforie z dobytí hory, nádherného výhledu a pocitu, že je tady taková spousta krásných kopců, že mam kam lozit celý další rok. Ještě chvíli si hraju s foťákem, kochám se výhledem z pozice nad mraky a pak si jdu dát sváču do závětří. Jsou tam 4 turisti a co neslyším – čeština. Nejvyšší hora Británie a já potkam Čechy. Studenty z Glasgow 🙂
Výstup mi trval něco přes tři hodinky a teď zvolna dolů. Vzhledem k tomu že nemám hole, tak se docela loudám, kochám a fotím a už není kam spěchat, jdu dolů tedy taky skoro tři hodiny. Šlo by to daleko rychleji, ale mam až moc v živé paměti efekt rychlého sestupu s nárazy z vysoké nadmořské výšky na klouby… i tak na konci cesty vim kde mam kolena.
Na spodním úseku upravené stezky potkávám týpka na motorce (nechápu jak se tam dostal přes ty úseky schodů) a dva večerní běžce. K parkovišti dorážím o půl sedmé. Čekají mě dvě hodinky řízení což mi brání zakončit výstup obligátním pivkem. Stejně tu neni hospoda. Auto ale pít potřebuje, tak se ještě zastavuju na benzince a v obchoďáku pro nějaké jídlo a pak už vyrážím zpět do Couparu.
Výlet na Ben je nezapomenutelný zážitek – úchvatné výhledy, krása hory samé, relativně snadný výstup na orientaci a terén i když si těch 1300 metrů prostě vyšlápnete v kuse. Krom sněhu a rozdílného počasí dole a nahoře vás nečeká žádná zrada typu stromy přes cestu, potok bez lávky, zmizení cesty apod. Civilizované Skotsko.