Registrace na RCVS a přesun do Leicesteru

11.2.2011

Mým prvním úkolem v UK byla registrace na anglické komoře veterinárních lékařů.

To je dost komplikovaný proces (papíry, všelijaká potvrzení, překlady, notářské ověření, zaplacení poplatku…), který vyústí v přesné datum a hodinu kdy se máte dostavit do kanceláře komory. Já jsem měla termín na 11.2. v 11h. Po cestě od Johna jsem se stavila ještě na nádraží (Victoria Station), které jsem tentokrát našla správně, a využila úschovnu zavazadel, abych nejela na komoru s krosnou.

Samotná registrace byla vcelku příjemná. Bylo nás tam asi 9, všichni cizinci. Nejdřív každému zkontrolovali  originály všech těch potvrzení a papírů a dokladů a po té jsme hromadně četli přísahu ve staré angličtině. Pak nám milá paní řekla pár organizačních věcí – jak to v UK chodí, co mají místní veterináři za povinnosti a práva dostali jsme tlustou brožuru a potvrzení o registraci. Jednou z povinností místních vetů je další vzdělávání, které musí doložit – zapisovat si účast na seminářích a kurzech.

Ačkoliv jsem původně měla docela strach jestli nebudu mít během registrace problém s angličtinou, nakonec jsem odtama vycházela s úplně opačným pocitem. Registrovali se tam například i dva Litevci, kteří neuměli anglicky téměř vůbec. Bez problémů, sice se jich paní na něco ptala, ale vzdala to po třetím pokusu, kdy oba jen krčili rameny.

Po skončení registrace (asi po hodině a půl) jsem se metrem přesunula pro věci a pak na vlakové nádraží St Pancras.

Vrátila jsem Oyster Card a vyzvedla si jízdenku na vlak.

Vlaky jsou v UK dražší ale rychlejší než autobusy. Cena jízdenky se zvyšuje s tím čím později si ji koupíte, nejvýhodnější je tedy si jí objednat po internetu předem. Pak stačí na nádraží přijít k automatu, vložit platební kartu a vyleze jízdenka i  s místenkou. Vlak do Leicestru byl komfortní, plně obsazený, ale tady se ve vlacích nestojí. Takže kdo neměl místenku a jízdenku, musel počkat na jiný. Při vstupu na nástupiště turniket, stejně tak při výstupu, ve vlaku ještě průvodčí… no na černo by se tu nedalo.  Do Leicestru jsem dorazila v 16h. Z kanceláře mi volali ať si vezmu z nádraží taxi, aby mě dovezlo do firmy. Před nádražím stálo taxíků několik a hned jak jsem vypadala že jen přemýšlím o tom, že si vezmu taxi, už mě zdravil jakýsi Ind a nabízel odvoz. Tak jsem se svezla klasickým černým anglickým taxíkem. Jak jsem později zjistila, přes 50% obyvatel Leicestru jsou Indové!

V kanceláři firmy mě přivítala personální, něco málo mi řekla na úvod a pak už jsem jela s mým rumunských kolegou, který se tu školil od pondělí, na ubytování v B&B Aylestone Park Hotel.