14.10.- 21.10.2015
Ne nepodobný Irsku, ostrov Chiloé nabízí zelené pastviny, pláže u moře, oblé kopce na kterých se pasou krávy a ovce a sem tam kus lesa. Středem prochází “Panamerican Higway”, tj. dálnice vedoucí přes celý americký kontinent, která končí právě na konci Chiloé v městečku Quellón.
My prijíždíme na ostrov trajektem Pargua – Chacao navečer 14.10. (2000 CHP/os + kola) a zůstáváme ve vesnici v kempu. Resp. na zahradě u domku, kde visí cedule kemp. Letos jsme první návštěvníci. Majitelé nás nechávají uvařit si polévku u nich v kuchyni, protože venku fičí a je dost chladno. Dvě malé dcerky na nás neustále mluví španělsky a my jim nerozumíme ani slovo, nicméně jim to nevadí, žvatlají dál, chlubí se obrázky ze školy nebo ukazují videa minionů na tabletu. Domek je maličký a tak se snadno ohřeje od velkých kamen uprostřed.
Zajímavostí vesnice Chacao je Kristus na oltáři v kostele – není ukřižovaný, ale vesele si stojí na zemi a mává.
Další den pokračujeme v jízdě po krajnici panamerické dálnice směr Ancud. Svítí sluníčko ale vítr je studený a tak jsme v bundách. Asi v půli cesty nás ovšem zastaví píchlé zadní kolo. Trn z té všudypřítomné žluté potvory která komplikuje život cyklistům i v Irsku. Možná je to tu jiný druh, ale efekt je stejný. A tak lepíme duši a za chvíli frčíme dál.
Ancud je městečko s několika restauracemi a obchody a tak doplňujeme zásoby a zkoušíme místní specialitu – Curanto. Vyhlášená delikatesa ostrova Chiloe sestavá z všemožných mořských potvor (škeble) s kořeněnou polévkou/omáčkou + kus kuřete, kus hovězího, párek, slanina, rýže, dva typy brambor a kdo to všechno sní, tak je pravý Chilean. Naštěstí nám přebytek zabalí s sebou na večer.
[shashin type=”photo” id=”1117,1116″ size=”max” columns=”1″ order=”user” position=”center”]
Opouštíme na chvíli hlavní silnici a z Ancud jedeme k moři, po několika kopcích a posledním prudkém kopci, kde skoro necháváme plíce, sjiždíme dolů na nádhernou velkou pláž.
Puñihuil je pár malých ostrůvků blízko pobřeží, které jsou hnízdištěm dvou druhů tučňáků (Magellanův a Humboltův) a mnoha dalších druhů ptáků. Místní rybáři mají na pláži pár lodí, kterými vozí turisty na krátký výlet okolo ostrůvků za 6500 ChP/os. Na lodi je kromě řidiče také týpek co pozná na kterého tučňáka se právě díváte a španělsky vám o něm něco poví.
Pozorujeme 4 druhy kormoránů, pelikány, 3 druhy supů, racky, kachny a konečně i tučňáky, ale jen pár, protože většina je momentálně schovaná v roští a hlídá si vajíčka.
Srandovní je způsob jakým místní nakládají turisty na lodě, protože na pláži není přístav ani molo. Šup s námi na vozíček, který místní v rybářských kalhotách odtlačí až k lodi do moře.
My jsme poslední loď dnes nestihli a tak nás jeden z řidičů nechává postavit stan u něj na zahradě a veze nás na tučňáky další den až dorazí víc turistů.
[shashin type=”photo” id=”1118″ size=”max” columns=”1″ order=”user” position=”center”]
Z Puñihuil jedeme vedlejší “silnicí” do Chepu. Je to naše první setkání s nezpevněnou cestou kterou tvoří různé velká kamenná drť až seriózní šutry. A tak než se nadějem, Radu si prohlíží cestu natolik zblízka až z toho ztratí vědomí. Nová helma zakoupená v Santiagu plní svůj účel a vyfasuje pěkný otisk od velkého šutru. Radu se za chvíli probouzí se slušnou ztrátou paměti ale naštěstí si za cca půlhodinu vzpomene i na tučňáky, nic si nezlomil a kolo taky přežilo.
Zbytek dne je velmi náročný. Zbylých cca 18 km nám zabere celé odpoledne. Sluníčko pálí, sem tam projede náklaďák který nám nadělí prach mezi zuby a hlavně kdo stavěl tuhle cestu vůbec nemyslel na cyklisty. Vede prostě rovně kopec nekopec, úhel neúhel a tak i když krajina vypadá jen mírně kopcovitá, my furt tlačíme, nahoru, dolů, nahoru, dolů. No tlačíme… Dolů spíš brzdíme, ale některé úseky jsou nesjízdné. Kolo na kamenech plave jak ve sněhu. A to máme horáky. Dokonce párkrát musíme vytlačit jedno kolo oba a pak se vrátit pro druhé. Radu nadává jak dlaždič, naštěstí rumunsky. Kolem 18 h přijíždíme k našemu hostiteli Jeroenovi. Jsme velmi vděční že nás po takovém dni čeká sprcha a postel. Zůstáváme dvě noci aby se Radu trochu zotavil.
Jeroen má malou farmu a vysazuje les z původních druhů dřevin, přes léto má lidi přes WOOFing ale teď mimo sezónu nechává malou chatku pro hosty z CS. Také staví bezbariérovou naučnou stezku. Na jeho zahradu se pravidelně chodí pást Pudu, miniaturní jelen.
Je jaro, kvetou jabloně, třešně, včely bzučí. Dochází nám, jaký skok jsme z evropského podzimu.
[shashin type=”photo” id=”1119,1120,1121″ size=”max” columns=”1″ order=”user” position=”center”]
Po odpočinkovém dni vyrážíme opět na cestu a po pár horších úsecích se vracíme zpět na hlavní betonovou silnici. V dálce na východě jsou vidět zasněžené Andy. Vypadají dost nereálně v kontrastu s téměř placatou zelenou krajinou Chiloé.
Na oběd stavíme v domku s rychlým občerstvením u silnice a protože nemáme tušení co objednat (menu není, kuchařka prostě vyjmenuje možnosti), končíme oba s enormní porcí náhodného jídla, Radu dostal snad půl kuřete a já škvarkové placky plněné sýrem a slaninou a salát. Mňam. Salát se tu jí jako předkrm a většinou jsou to nakrájená rajčata, salát a okurka nebo nalca s citrónovou šťávou nebo octem.
Asi po 60 km to zapíchneme v malém kousku lesa před městem, protože všechny oficiální kempy co jsme potkali byly zavřené – zamčené.
Castro je hlavní město ostrova a chlubí se velkým dřevěným kostelem (UNESCO), který je hezčí zevnitř než zvenku, ale je otevřený až od 15:30 odpoledne. Zatím si kupujeme lístky na trajekt pryč z ostrova (který ale odsud mimo sezónu nejezdí, jen v létě, takže pošlapeme dalších 90 km do přístavu) a obědváme v malé kavárně. Po návštěvě kostela pokračujeme do vesnice Chonchi, která má další UNESCO dřevěný kostel a ten se nám líbí víc. Je otevřený celý den a uvnitř hraje pěkná hudba (radio). Dřevěné kostely Chiloé jsou zařazeny na seznam UNESCO protože je to zajímavý mix chilské a evropské jezuitské architektury.
Přespáváme v B&B (tady se to jmenuje Hospedaje) za 20000 CHP za pokoj pro dva a snídani. Klasické hostely nebo levnější ubytování jsme v Chile nepotkali, pak už jen kemp.
[shashin type=”photo” id=”1122,1123,1124,1125,1126,1128″ size=”max” columns=”1″ order=”user” position=”center”]
Pokračujeme po betonové silnici, provoz už je menší, krajina zajímavější, jedeme lesem, potkáváme ptáky ibise. Přespáváme opět v Hospedaje a doufáme že nás konečně pustí rýma a kašel, které nás doprovází od začátku jízdy (já viním prach, Radu klimatizaci). Další den po snídani z domácích vajíček a housek (tady si všichni pečou housky doma) dojedeme až na konec panamerické dálnice. Ta končí na pláži za městečkem Quellón, s malým pomníkem. Pri procházce po pláži pozorujeme malé zelene kolibříky a nad námi prolétnou nějací papoušci (rozela?). Pak už jen v hospodě u místního piva čekáme na loď která jede až ve 3h ráno ve čtvrtek (jednou týdně).
[shashin type=”photo” id=”1129,1130,1131″ size=”max” columns=”1″ order=”user” position=”center”]
[wpgmappity id=”23″]