*toto je druhý díl vyprávění z Virachey, první část ke čtení zde*

Den 5. Džungle, řeka a pijavice

Vstáváme za rozbřesku a čeká nás pochod ze savan zpět do džungle. Tentokrát jsem se vyspala – ve svetru a čepici, s dekou a bavlněným polospacákem – takže mi nebyla zima. Jdeme na západ a brodíme se metr vysokou mokrou trávou, která úspěšně skrývá občasné díry v zemi (od různých zvířat). Dostáváme se do lesíku, kde jsme vyplašili 4 velká divoká prasata. Konečně nějaké větší zvíře! Zanedlouho vidíme také stopy jelena, známky medvědí přítomnosti (dobýval včely ve stromě), zem rozhrabanou od luskouna a dokonce potkáváme kobru.

Za pár dalšími kopci už definitivně opouštíme savany a noříme se do džungle mezi obrovské (nebo spíš obří) stromy, liány a bambus. Opět při každé přestávce zírám do korun nad sebe a snažím si zapamatovat majestátnost celého toho zeleného vesmíru nade mnou. Tolik různých druhů stromů, kterým ani nedohlédnu na listy. Velikáni mnohokrát starší, než moje babička. Nepopsatelná nádhera.

[shashin type=”photo” id=”501″ size=”max” columns=”1″ order=”user” position=”center”]

Když se pak dostanete na trh, všude se prodávají suvenýry ze vzácného dřeva, sošky, nádobí, nábytek. Turista si koupí mahagonového sloníka a už se nezamyslí, že kde je poptávka, bude i nabídka a většina vzácného dřeva pochází z kácení pralesů.

[shashin type=”photo” id=”500,502,503,504″ size=”medium” columns=”2″ order=”user” position=”center”]

Později se dostáváme už do horšího lesa a ztrácíme se asi na hodinu v porostu bambusu, kde se několikrát prosekáváme a zase vracíme, než se dostaneme k řece. Obědváme rýži s jakousi rostlinou z džungle, která se dá jíst, jen když jste opravdu hladoví. Všude okolo je spousta motýlů – bílí, žlutí, flekatě modří, černí a jinak skvrnití. V řece je průzračná voda, ve které se hemží ryby. Po druhém břehu prochází dva domorodci s obří dlouhou mačetou. Průvodce říká, že jdou asi na luskouna – porazí strom, ve kterém má doupě, i s vystrašeným tvorem uvnitř. Pak ho chytí, zabijí a prodají na černém trhu do Číny.

[shashin type=”photo” id=”505,506″ size=”medium” columns=”max” order=”user” position=”center”]

Po obědě mě čeká zkouška odolnosti. Krom toho, že ze mne opět lije (vysoká teplota i vysoká vlhkost vzduchu), několikrát brodíme řeku, místy dost hlubokou, a moje kalhoty nasáklé vodou už jen stěží drží pohromadě. Zároveň ale dlouhé nohavice musí být (spousta ostnatých věcí v džungli). Za odpoledne řeku překračujeme 10x, občas jdeme korytem i delší úseky, klopýtaje mezi velkými kluzkými balvany. Někdy až po pás ve vodě. Protože není reálné se pořád přezouvat, musím jít celou dobu v sandálech, i úseky džunglí. Když už sundávám asi čtyřicátou pijavici, začínám mírně panikařit. Některé se, potvory, schovají za pásek sandálů a sundávám je, až když průvodce náhodou udělá pauzu. Opět ze mě lije krev na několika místech. Suo mě utěšuje, že pijavice sají jen tu „špatnou“ krev, ale já se spíš obávám opaku – že mi potvůrky spíš něco špatného přinesou než odnesou.

 

Suo mi celé odpoledne hodně utíká, asi má pocit, že už svůj úkol – dovést mě na savany – splnil. Vidím ho asi jen třikrát, když dělá pauzu na cigaretu. Khá se naštěstí drží blíž a většinou ho mám aspoň na dohled. Snažím se držet tempo, ale postup řekou a podél řeky je neskutečně obtížný. Člověk, který nevyrostl v pralese, musí přemýšlet nad každým pohybem a dávat pozor do všech stran, šplhat, překračovat, přeskakovat, podlézat, uhýbat, obcházet, brodit a pořád dokola. Sice se tentokrát nepřerazím, jako první den treku, ale za to mi spadne hamaka do vody (jako když si namočíte spacák…). V hlavě mi zní: “Hoď si na obratnost” (DrD).

[shashin type=”photo” id=”512,509″ size=”max” columns=”1″ order=”user” position=”center”]

Kolem 16h odpoledne přicházíme na místo, kde se utáboříme. Hurá! Ještě mě zvládnou extrémně bolestivě pokousat velcí černí mravenci, takže skáču do řeky a šíleně se jich snažím zbavit. Kha rozprašuje žhavé uhlíky kolem mé hamaky, prý to mravence udrží dál. Zbytek večera už je fajn – koupel v řece, žabí koncert a usínání za zvuků džungle.

[shashin type=”photo” id=”514″ size=”max” columns=”1″ order=”user” position=”center”]

Den 6. Zpět do civilizace

Abychom stihli celý trek za 6 dní, čeká nás i dnes velká vzdálenost. Snídáme nudle ze železných zásob. Kha si nachytal včera v noci za pomoci baterky a mačety jakési rybičky. Vyrážíme kolem 8h ráno. Pětkrát překročíme řeku, kus jdeme bažinou s ostrou trávou a kus vedlejšími kamenitými rameny řeky, než konečně tohle terénní cvičení skončí, já můžu sundat všechny pijavice, nazout pohory, nastříkat repelent, a vydat se na další 4 hodiny chůze džunglí přes kopce, ale už mimo řeku. Stezka je víc a víc znatelná a les víc a víc bambusový a kolem nás míň a míň velkým stromů. Khá mi na památku vyrábí bambusový pohárek na pití – takový, jaké vyráběl při každé pauze na čaj a kávu. 2 minutky s mačetou a je hotovo.

[shashin type=”photo” id=”507,508,510,511″ size=”medium” columns=”max” order=”user” position=”center”]

Kolem 13h přicházíme na první rýžové pole a k nějakému domku. Suo je nevrlý, protože má hlad, takže jsem ho celé dopoledne skoro neviděla. U domku Kha vaří oběd (zbytky rýže a sušeného masa) na jejich ohništi. Žádný pozdrav, otec rodiny spí v houpací síti a když se probudí, nic neříká a odejde. Kolem příbytku se pohybují dvě děti, psi, slepice a prasata, na políčku kvasí džbány s rýžovým vínem.
[shashin type=”photo” id=”516,515″ size=”max” columns=”1″ order=”user” position=”center”]

Pokračujeme asi hodinku mezi rýžovými poli, kde vesničané zrovna sklízejí úrodu, a přes vyschlou už nepoužitelnou půdu, až dojdeme k velké řece, do vesnice. Sedíme na zápraží místního „obchodu“, kde Suo kupuje limonádu a čekáme, až se objeví někdo, kdo nás odveze lodí po řece. Loučíme se s Kha, který se vrací do své vesnice jiným směrem.

Kolem obchůdku projde několik starších „Brau“ domorodců, muž jen v bederní roušce a žena s dýmkou, sukní a nůší.
[shashin type=”photo” id=”517″ size=”max” columns=”1″ order=”user” position=”center”]

Na břehu jsou velké cedule, snažící se vyobrazit nějaké zákony ohledně chytání ryb a hygieny.

Loďka nás veze asi 2,5 hodiny. Pozoruji vzdalující se kopce, vodní ptáky, buvoly a život podél řeky (rybáři, vesničané, kteří se koupou nebo perou prádlo, děti hrající si na břehu).

[shashin type=”photo” id=”518″ size=”medium” columns=”1″ order=”user” position=”left”]

Ve vesnici, kam nás dovezla loďka, je rušno – na trhu nakupují lidé zásoby, které si vozí do svých domorodých vesnic na opačném břehu velké řeky. Suo mě nechá hlídat batohy a jde shánět motorku. Asi za hodinu se vrací na motorce, na kterou nakládá veškerou bagáž i mě. Ještě se stavíme na vojenské základně pro helmu (prý jim pomáhá dělat nějaké mapy). Dvě hodiny cesty červeným prachem. Zastávka u průvodcova domu, kde opět vůbec nepozdraví manželku ani děti, jen jim tam hodí pytel nasekaného léčivého křoví a špinavé prádlo a jedeme dál. Do Banlungu přijíždíme kolem 18h večer.

 

Shrnutí

Náročný trek do neposkvrněných částí pralesa a na horské louky, savany. Za ty peníze i složité zařizování to stálo. Bohužel momentálně není jiná možnost, jak trek uskutečnit, než akceptovat podmínky správy NP a tedy zaplatit přemrštěnou cenu (a cítit se pak celý trek jak nějaký západoevropský zbohatlík, kterému domorodec-sluha připraví čaj o páté). Škoda, že budoucnost parku je nejistá. Správa NP a organizace treku po kambodžsku. Brodění řekou s rozseklou nohou přineslo zdravotní následky a vyústilo v další zkušenost – návštěvu lékaře v Phnom Penh.

V lednu 2014 vyrazí do Virachey NP expedice která má za cíl umístit několik nočních fotopastí, které by pomohly doložit výskyt ohrožených druhů zvířat (nosorožci, tygři, sloni, luskouni, leopardi, dhouli, languři…). Více o projektu na Indiegogo.

Rozhovor o Virachey s kanaďanem Gregem, jehož článek mě inspiroval k tomuto treku  (v angličtině) na Mongabay.