… aneb kde zažít sněhovou vánici na konci května
30.5.2011, 17.5km, převýšení 932m
Cairn Gorm (1245 m), který dal jméno celému národnímu parku, a Ben Macdui (1309 m), druhá nejvyšší hora Británie
Srdcem národního parku Cairngorms je několik mohutných vrcholů, které tvoří exponovanou náhorní plošinu s drsným arktickým klimatem. Ben Macdui z této plošiny vystupuje jen jako ne příliš výrazný kopec, přesto se honosí titulem druhé nejvyšší hory. Jeho dobytí není vůbec snadné, nejen kvůli klimatu, ale také značné vzdálenosti od civilizace. Já jsem zvolila výlet ze severní strany, se startem ze ski centra a okruhem zahrnujícím také Cairn Gorm a pěknou skalní stěnu, která se táhne nad ski centrem. Vyrazili se mnou kolega Portugalec André, jeho španělský kamarád (jméno už nevím, říkejme mu tedy španěl), Dánský couchsurfer Tue a německý student Christian. Ačkoliv jsem v pozvánce předem varovala, že klima bude drsnější, že jsou to vysoké hory, chudák španěl neměl vůbec tušení kam to vlezl. První kilometr stoupání skoro nerozdýchal, ale pak se dostal do tempa, místo čepice (kterou neměl) si nasadil na hlavu kraťasy (které měl, kdyby bylo moc horko) a zvládnul s námi celý trek, včetně sněhové vánice, a po nějakém čase se dokonce přestal ptát jak je to ještě daleko. Mysím že to byl jeho životní výkon 🙂
[wpgmappity id=”2″]
Trek vedl z parkoviště od ski centra nahoru, nahoru, nahoru… aaaaž úplně nahoru na náhorní plošinu masivu. Po cestě jsme sledovali jakési cvičení záchranářské helikoptéry (tedy aspoň doufam že to bylo cvičení), na skalce nám zapózoval sněžný kur a svítilo sluníčko. Počasí se ale na plošině rychle začalo měnit. Chvíli jsme se kochali výhledem na strmé skalní stěny hřebene, který vedl od nás k vrcholku CairnGorm, sem tam ještě se sněhem. Za chvíli začalo sněžit (ale fakt bylo 30.května a naše nadmořská výška byla kolem 1000 mnm). Sněžení i vítr sílily jak jsme postupovali víc a víc do “vnitrozemí” arktického mikroklimatu. Bylo to dost neuvěřitelné, když dole bylo sluníčko a teplíčko a tady nahoře nám vítr házel do tváří ostré krystalky sněhu a ledu.
Občas vánice na chvíli ustala, vystřídal jí výhled a nesmělé slunko, ale za pár minut se zase vrátila. Takové počasí se drželo vlastně celou dobu co jsme byli v oblasti Ben Macdui.
Sluníčko a sundávání bund nastalo až na cestě zpátky těsně před samotným CairnGorm. Kamenné suťové pole, lišejníky, plochy ležícího sněhu a jen občas kraťoučká tráva dávaly najevo, že takovéhle počasí tu je celkem běžné. Vánice překonána, foto na vrcholu Ben Macdui, dechberoucí výhledy na nádherné okolní hory a jezera, stejně pusté a liduprázdné, jen sem tam nějaký ten další bláznivý turista ve vánici. Cesta zpět z Ben Macdui se vrací na původní, kratší okruh. Tam je již víc turistů, vrací se nám sluníčko a výstup na Cairn Gorm je až podezřele snadný. Možná za to může ta domácí slivovice… ve sněhové vánici měla velký úspěch 🙂
Na vrchol Cairn Grom vede značená upravená cesta od vrchní stanice horského lanovkového vláčku (jediný ve Skotsku). Značená je hromadami kamenní a upravená je až kýčovitě – vydlážděná kamením a se zábradlím z provazů. Loučíme se se snovým světem srdce národního parku a po této nepříjemné cestě klesáme zpátky do reality.
Nádherný, ale velmi náročný výlet, na který je dobré mít i v létě čepici a rukavice, a nezbytná je také buzola nebo gps, protože když si nahoře sedne mrak (a to je častější než že tam mrak neni), rychle ztratíte pojem o tom, kam že to vlastně jdete, cesta vidět není (jen místy trochu víc ošlapané kameny nebo stopy ve sněhu) a kam je dolů a kam nahoru také určit nejde, protože náhorní plošina je plochá. Je plochá a končí skalními stěnami, ze kterých když sletíte, tak na vás budou muset použít velkou žlutou helikoptéru. Tak a konec strašení. Nevím proč, ale stejně mi to nikdo neveří a vždycky když se tu někoho před výletem ptám jestli má čepici a rukavice, tak na mě dost často kouká jak na blázna jde-li do hor poprvé…
