24.-.26.6.2011
…aneb když malá komunita dokáže velké věci
[wpgmappity id=”1″]
Příjezdem na jeden z malých ostrovů vnitřních Hebrides zvaný Gigha (čti Ghija) jako byste vstoupili do jiného světa. Leží na západním pobřeží Skotska, blízko ostrovů Jura a Islay. Na délku má jen 7 mil a žije zde necelých 150 obyvatel. Je tu jedna vesnice s poštou, hotelem, hospodou, přístavem, jeden kostel a hřbitov, pár farem okolo, krásné zahrady s rododendróny, několik písčitých pláží, členitých útesů, menhirů a nejvyšší hora s výhledem na okolní ostrovy a pobřeží Irska, která má 100 mnm. Také jsou tu 3 turbíny (větrné elektrárny), které vyrábí energii pro ostrov a ještě na prodej. Jinak lidé žijí z farmaření (pasou se tu ovce, krávy), prodejem handcraft (různé sochy, obrazy, keramika), turistickým ruchem a rybařením. Děti jezdí do školy na pevninu lodí, ale spojení je skoro každou hodinu, takže je to takový autobus na vodě. Místní komunitě se podařilo v roce 2002 celý ostrov zakoupit a celý systém tudíž působí dojmem nezávislého mikrosvěta. Mezi obyvateli je také několik dobrých muzikantů, kteří si občas zahrají a zazpívají. Kromě toho pořádají každoročně hudební festiválek, na kterém se představí nejen místní umělci, ale také muzikanti z okolí a na večerní koncert je pozvaná nějaká slavná kapela. Pro letošek to byla zpěvačka Kathleen MacInnes a kapela Breabach, což byl hlavní důvod, proč jsem se na ostrov vydala.
Na plakátu festivalu byl telefon na zamluvení lístků. Z telefonování jsem měla trochu strach, protože jsem očekávala opět nějaký specifický skotský dialekt jako má třeba Gerry z Glasgow, ale k mému překvapení se ozvalo jasnou spisovnou angličtinou že jsou velmi rádi že volám a zamluvení lístků proto nebyl problém.
V sobotu kolem osmé ráno jsem vyrazila na asi čtyřhodinovou cestu z Coupar Angusu přes Perth, kde jsem vyzvedla dvě kamarádky, až do přístavu Tayinloan, odkud jezdí trajekt na ostrov. Tentokrát to byla dámská jízda – přidaly se ke mně francouzka Pauline a rumunka Catalina. Cestou sice pršelo, ale i tak bylo okolí, kterým jsme projížděly, velmi zajímavé. Ať už starý železniční viadukt v údolí Glen Ogle, dnes využitý jako cyklostezka, zřícenina hradu Kilchurn u jezera Awe, nebo městečko Inveraray, do kterého se přijíždí po obloukovém mostu, nad ním se tyčí na kopci strážní věž, u infocentra kotví plachetnice a kousek pěšky je hrad jako z pohádky. Po 13h jsme konečně dorazily do přístavu, trajekt jezdí každou celou, takže jsme ještě stihly capuccino a zaparkovaly auto, které na nás musí počkat na pevnině. Loď jede na ostrov necelých 20 minut. Za tu chvilku se úplně změnilo počasí a my jsme z upršeného pobřeží pevniny přijížděly na prosluněný ostrov. Spolu s námi na trajektu přijídělo několik dalších lidí očividně jedoucích na festival, včetně samotného Breabachu. Z trajektu byl výhled nejen na celý ostrov Gigha, kterému vévodí “vysoká” hora (100 mnm) uprostřed, ale také na větší ostrovy za ním, a to Jura a Islay. Ty jsou také členitější a tak na nás zpoza Gighy vykukovaly vrcholky hor z dalších ostrovů.
Celý čas strávený na ostrově nám připadal jako v pohádce. Absolutní klid, pohoda, místní “gigha time” znamenal prostě až to bude tak to bude (akorát ferry měl hodiny přesně), všichni byli přátelští, usměvaví… idelání místo na dovolenou. Vystoupili jsme z trajektu a po úzké silničce přišli na místo, kde stály stany, byla tu značka camping a hospůdka se zázemím, které bylo kempařům otevřené i řes noc. Travnatý prostor kolem hospůdky byl již zastanovaný, ale ochotný pán z obsluhy nám sdělil, že si stan můžeme postavit kdekoliv na velké přilehlé louce a sprchy a záchod jsou i pro nás. Celkem tu bylo tak do patnácti stanů. Plácli jsme tam i ty naše dva a to už byly skoro tři hodiny, takže jsme si pospíšili k hlavnímu dění festivalu. To bylo od stanovací plochy vidět i slyšet. Podium stálo na prostranství u hotelu, vedle pár stánků (asi 5), nějaké hry pro děti, klauni a stánek s grilem. Přišla jsem k hlavnímu stánku festivalu s prosbou o lístky a paní na mě hned, že musím být Lucy 🙂 Později jsme zjistili, že jsme tu byli jediní cizinci, takže o nás všichni věděli a navíc to prostě bylo nějak poznat většinou ještě než jsme promluvili.
Ve tři začínal workshop Gaelicu, který byl v ceně večerního lístku. To znělo lákavě. Lektor použil nyní ve Skotsku populární metodu – nejdřív mluvit a gramatiku nechme stranou. Byla to lekce pro úplné začátečníky. Během hodinky nás (skupina asi 15ti lidí) naučil relativně hodně. A hlavně si to jakžtakž pamatuju, takže to je asi dobrá metoda. Zvláště u jazyka, který když chcte číst tak nemáte tucha jak, takže je jednodušší mluvit než číst a psát. Na konci lekce jsme tedy byli schopní se představit, zeptat se jak se kdo má, odpovědět na to a zeptat se co má kdo rád a nerad a odpovědět. Součástí lekce bylo kromě opakování slov po lektorovi také několik miniher.
Po té jsme chvíli sledovali dění na hlavním podiu, kde se střídali různí místní umělci, muzikanti a zpěváci. Do půl osmé ještě dost času a tak nás ostrov zlákal k procházce. Prošli jsme se po jediné asfaltové cestě na ostrově, kolem Achamore Gardens s rododendrony a vzácnými stromy, kolem zvláštního místa v lese, které bylo jako vystřižené z dětských snů – dřevené houpačky a provazy v lesíku se starými stromy a s mechovou zemí, do kopce kolem menhiru Ogham Stone, až k hřbitovu s ruinou starého kostela, velmi starými náhrobky porostlými lišejníky, ale také s novější částí s umělými květinami. Byl odsud dobrý výhled na celý ostrov včetně větrných turbín, moře kolem dokola a pár domků na pobřeží. Pokračovali jsme ještě k písčité pláži. Směrovka ukazovala přes pastvinu na které se pásl Ayshirský skot. Mezi flekatými kravkami byl i černý býk a tak jsem musela Catalinu s Pauline chvíli přesvědčovat o přátelské povaze skotského skotu. Nakonec svůj strach překovaly (když už jsem stála skoro u býka, takže bylo jasné že ho turisti nezajímají, když má svou zelenou trávu). Odměnou byla krásná pláž se skalkami okolo, na kterých hnízdili ptáci. Dali jsme si sváču a na chvíli se nechali pohltit všudypřítomným klidem a mírem, který na celém ostrově vládne.
Koncert se konal ve Village Hall, což byl domek s malým sálem, podiem a barem. V první polovině večera se sedělo na židlích, které ale na druhou půlku odnosili pořadatelé ven, aby byl prostor i pro nějaké to trsání. Celkem tam mohlo být tak max 70 lidí. Téměř rodinné prostředí 🙂 Tomu odpovídal i typ her o přestávkách a styl tomboly. Lidé se znali navzájem. Přišli jsme chvíli po půl osmé, což bylo v podstatě brzo, takže jsme si aspoň mohli vybrat místo vpředu. Koncert začal až po osmé… Gigha time. Kathleen MacInnes zpívala v Gaelicu, za doprovodu ještě jedné zpěvačky a velmi šikovné klávesistky. Pestrý výběr písniček a pěkný hlas. Hodně mi připomínala Julii Fowlis. Její vystoupení trvalo asi hodinu, pak byla přestávka, venku byl grill a zmrzlinář. A taky spousta midges… ach ty muchničky. Myslím že je to jeden z hlavních důvodů, proč se tu akce dělají vevnitř, pokud to jde. Ještě se losovala tombola, a tak přestávka trvala přes půl hodiny. A konečně přichází Breabach. Celé jejich vystoupení je prostě bomba. Hned první set tunes má neskutečnou energii a tu neztratí ani po více než dvou hodinách hraní. Breabach jsou 4 kluci (dva dudáci na highland pipes – velké skotské dudy, kteří střídají také whistly, flétny a buzuki, kytarista který hrál v dadgadu a zároveň občas nohou bubnoval na dřevěnou skříňku, kontrabasista, a houslistka. Ta krom houslí zvládala i zpěv, opět v Gaelicu, a sean nos step). Všichni jsou absolventi hudební školy v Glasgow. Po tomhle zážitku si Breabach řadím vedle Grady, Lunasy a Flooku, protože to byl fakt nářez.
Po odstranění židlí se během přestávky odehrála ještě soutěž kdo dohodí £1 minci nejblíže lahvi whisky, ten ji získá. Po zbytek koncertu lidi trsali, ale jen tak, jak na diskotéce. Kterážto také po Breabachu následovala. Škoda že jsem neměla na nohou něco jiného než pohorky, protože jinak bych se přidala k houslistce z Breabachu k sean-nos krokům. Ty její byly téměř stejné jako nás učit G.Butler v Praze.
Po koncertu prohodím pár slov s Jamesem dudákem a ptám se, jestli budou ještě sessionit, ale prý až zítra… zdá se že se během koncertu vydaly ze všech sil 🙂 Opouštíme tedy počínající diskotéku, jelikož i složení lidí se náhle mění na místní mládež v typicky anglickém disko oblečení.
Ráno prší a přeháňky vydrží celý den, a tak se Piper’s picnic přesouvá do místní Galerie. A soutěž ve stavění hradů z písku asi nebude. Škoda, na to jsme se těšili. V galerii sessioní místní muzikanti, ke kterým se přidávám s whistlem, zároveň probíhá zmiňovaný piknik – ochutnávky různých lokálních sýrů a vína. Breabach to vzdal, měli hrát na dudy během toho pikniku, ale asi by vysklili galerii. Byla trochu malá na dvoje highland pipes.Velká session je pak plánovaná na večer. Ale my se musíme vrátit do reality, trajekt nám jede v půl čtvrté. Jen těžko jsme se s ostrovem loučili…