19.2.2011
Přes 700 km z Leicestru do Coupar Angus.
V sobotu mě čekal přesun z anglického Leicestru, kde probíhal teoretický trénink, do skotského Coupar Angus.
Vzhledem k tomu, že Google mapy předpovídaly asi 7 hodin cesty, nezastírám že jsem měla dost velký respekt. 
Jednak jsem ještě nikdy takhle daleko nejela a jednak jsem auto s volantem na pravé straně měla v podstatě dva dny. Autíčko jsem dostala od firmy, abych se mohla pohybovat po UK dle potřeby firmy. Je to červený Peugeot 207. Volant vpravo, tím pádem řadící páka na levou ruku. Naštěstí brzda, plyn a spojka jsou jako u našich aut.
Chtěla jsem vyrazit brzy ráno, protože kromě přesunu jsem měla v plánu se ještě stavit v dílně u Marcuse Coultera, výrobce uilleann pipes (irské dudy). Bylo to celkem po cestě a podařilo se mi domluvit si s ním schůzku na 11h dopoledne.
Dohodla jsem se s paní Mary v B&B aby výjimečně udělala sobotní snídani o trochu dřív a po osmé vyrazila. Marcus má dílnu asi 2 hodiny cesty od Leicestru. Cestu trochu komplikovala sněhová vánice ve střední Anglii (ano, opravdu tu padal sníh, ikdyž je to neobvyklé) – místní na to nejsou moc zvyklí, nemají zimní gumy a tak to bylo na dálnici samá sanitka. Ale jinak jsou angličani dost pohodáři při řízení. Na dálnici se smí jen 110km/h a většina skutečně jede takhle pomalu, někdo i pomaleji. Jízda po dálnici tedy nebyla problém, navíc je většina dálnice tříproudá takže si člověk v pohodě může objíždět kamiony a nikoho nezdržuje.
Největší problém při řízení v UK jsou pro mně jednoznačně kruhové objezdy. Jsou všude a někdy si jich člověk ani nevšimne, jen bílá tečka namalovaná na zemi. A spousta jich je víceproudých a je potřeba už při vjezdu najet do správného pruhu podle toho kde chcete odbočit. Ve městě je také potřeba dávat pozor na chodce, protože tu není zvykem čekat na zelenou a ačkoliv tu neplatí přednost chodců na přechodech, lidi prostě přechází kdykoliv a kdekoliv.
Marcus Coulter mě přátelsky přivítal a dal mi vyzkoušet zbrusu nový 3/4 set… Láska na první pohled a tak nejspíš všechny penízky co tu v UK vydělám prásknu za splnění svého snu.
Akorát si musím rok počkat než se vyrobí (ale stejně bych teď tolik peněz neměla). V dílně se povalovalo spousta různých kousků dřeva a kovu a vypadalo to fakt kouzelně. Rodí se tu jedny z nejlepších nástrojů ve své kategorii.
Kolem 13h jsem vyrazila opět na cestu, dál na sever. V plánu jsem měla ještě jednu větší zastávku, abych se protáhla. Zajela jsem do Keswicku podívat se na Stone Circle. Vzhledem k tomu že už bylo skorem 16h, tak jsem zbaběle dojela autem až k památce. Je to obdoba Stonehenge, akorát že trochu menší, bez vstupného a méně zprofanovaná. Nachází se v národním parku Lake District. Škoda že nebylo víc času se podívat dál, od Stone Circle byl nádherný výhled na hory národního parku které přímo lákaly ke zdolání, ikdyž pršelo. Ještě jsem si odlovila při té příležitosti svou druhou anglickou kešku a hurá dál. Příští zastávka Coupar. No možná ještě nějaká benzínka…
Podařilo se mi zabloudit v Glasgow. Moje GPS totiž neumí mluvit. Připadal jsem si jako Luke s R2D2 – moje turistická Vista umí taky jen pípat. Takže pípne, když se má zabočit, ale neřekne nic o pruzích a ve městě to s ní není úplně ono. I když mě statečně vedla celou cestu na jedny tužkový baterky. Omylem jsem se tedy v Glasgow dostala mimo tranzit někam do sídliště, několikrát špatně odbočila, ale pak jsme se z toho s pípátkem vymotali.
Horší bylo, že mě navigace dovedla do Coupar Angus, ale místo mého ubytování bylo trochu jinde než v městečku. Asi v půl desáté večer jsem tedy volala o pomoc Agátě, u které jsem měla bydlet (je také zaměstnanec VMHS). Ta pro mě poslala manžela s autem aby mě dovedl. Kolem desáté jsem tedy konečně dorazila na místo určení, do domečku uprostřed polí a pastvin, asi 2,5 míle od továrny kde se budu trénovat.
[nggallery id=4]