8.-13.12.2012
Šestidenní putování deštnými pralesy Kambodži. Intenzivní zkušenost, kde vysoká cena (v podobě psychických i fyzických sil) odpovídá vysoké odměně (v podobě nádherných zážitků).
Podívejte se na satelitní mapu Kambodži. Vidíte ten obrovský zelený flek vpravo nahoře? Protíná ho hranice s Laosem. Tak tam leží národní park Virachey, jemuž od roku 1993 tento status alespoň zčásti deklaruje ochranu ohrožených druhů (resp měl by…viz článek Stinná stránka)
Oblast o rozloze 3325 km2 leží v jedné z nejhlubších a nejizolovanějších džunglí jihovýchodní Asie, z části neprozkoumaná, pokrývá nížiny s řekami, náhorní plošiny s loukami (savany), deštné a mlžné pralesy, vodopády a bambusové porosty. Výskyt některých ohrožených druhů se pouze předpokládá, jiné již byly zdokumentovány, jiné mezitím vyhlazeny. Zařídit si výlet do parku vyžaduje značné úsilí a odolávání různým všudypřítomným kambodžským dezinformacím. To odrazuje Kamču a Jamese, kteří původně měli vyrazit se mnou, a tak jedu sólo.
Zobrazit Virachey trek na větší mapě
Den 1. Cesta do vesnice lidu Brau
Průvodce Suo mě nejprve bere na tržiště v Banlungu, kde nakupuje zásoby na expedici (kus prasete, pytel rýže, nějaké sušené maso, nudle, zeleninu a sojovou omáčku), a dokupuje vybavení (tj. nové tenisky, ponožky, baterku).
[shashin type=”photo” id=”465″ size=”max” columns=”1″ order=”user” position=”center”]
Na motorce odjíždíme i se všemi zásobami zpátky do centrály NP, kde fasuju houpací síť s moskytiérou (hamaka) na spaní, nějakým stylem ji upevním k batohu a můžeme vyrazit. Jídlo nést nemusím, ale vše ostatní na 6tidenní trek si ponesu na zádech. Moc jsem netušila, co budu potřebovat, do džungle jdu poprvé, ale kromě trekové hůlky, která byla na nic, jsem to více méně trefila a nic jiného zbytečného netáhla. Takže malý batoh 35l a foťák a hamaku navázané z venku. Vodu se snažím nést si vždy aspoň 3 litry, po cestě doplňuji převařenou a desinfikuji chlórem.
Následuje velmi nezáživná a vůbec ne hezká cesta na motorkách. Dvě motorky s řidiči, jedna poveze Sua, druhá mě. Dostávám roušku přes nos a za chvilku chápu proč. 1,5 h rudým prachem (samozřejmě můj řidič jede jako druhý…). Na konci cesty je rudé všechno. Oblečení, vlasy, věci, brašna s foťákem… Motorky nás dovezly k řece Se San a vrátí se do Banlungu. Převáží nás vor. Na druhé straně velké řeky (která je zároveň hranicí NP) leží vesnička Tompourn Rieng Touch lidí z kmene Brau.
[shashin type=”photo” id=”466″ size=”max” columns=”1″ order=”user” position=”center”]
Přijíždíme kolem 1h odpoledne. Zůstáváme do dalšího rána. Suo se snaží sehnat někoho, kdo by s námi šel do pralesa, což probíhá tak, že jdeme od domu k domu, kde navštěvujeme rodiny, které sedí většinou kolem velké nádoby s rýžovým vínem a popíjejí. U jednoho domku je lidí víc, nejspíš proto, že tu mají televizi a velkou repro soustavu (vše poháněné naftovým generátorem). Večer tu bude diskotéka. Několik dětí má i mobilní telefony. Posedávají okolo a zírají na bednu. Po chvíli je i Suo dost opilý. Moc se neobtěžuje překladem, a ani vesničané nemají moc zájem se se mnou dát do řeči. Během odpoledne mi aspoň ukážou, jak se mlátí rýže (překvapení – stejně jako obilí…).
[shashin type=”photo” id=”468″ size=”max” columns=”1″ order=”user” position=”center”]
[shashin type=”photo” id=”470,467,471,469″ size=”medium” columns=”max” order=”user” position=”left”]
Zbytek času trávím prozkoumáváním vesnice a okolí. Pár velmi podobných domků – na kůlech, nahoře se většinou spí, dole posedává přes den, po stranách jsou nádoby na víno, rýži, koše a jiné nástroje. Kolem domků se potulují prasata, slepice, psi a děti. Podlaha z prken s mezerami zaručuje, že je “vždy uklizeno”, tj. zbytky jídla a drobky od přípravy jídla odpadávají přímo dolů, kde poklidí zvířata. Jakási snaživá organizace postavila uprostřed vesničky kadibudku, kterou nikdo nepoužívá. Na dotaz, kde je záchod, mi ukazuje průvodce tak nějak “kdekoliv všude kolem”. Jiná organizace tu postavila školu, která chvíli fungovala, ale učitel to brzy vzdal ( s tím, že za tak malý plat tu učit nechce) a odešel. Nacházím malý obchůdek, kde se dají koupit cigarety a chipsy.
V Brau jazyce nemají slovo pro děkuji ani pro pozdrav, což mi přijde velmi zvláštní, protože Suo vždy přijde k domku, sedne si do kruhu s rodinou a začne konverzovat aniž by se s nimi nějak přivítal.
Nocleh pro dnešek v domku ve vesnici, Suo se šel od červeného prachu omýt do řeky, ale mě přišla natolik odpudivá (dolní tok velké řeky, která na cestě potkala leccos a její barva je sytě neprůhledná, sloužící na mytí, praní, ale i jako odpadní stoka), že jsem si koupel odpustila. Trochu mě mrzí, že jsme nemohli popojít dál do džungle už dnes, usínat za zvuku diskotéky opravdu nebyl můj sen.
.
.
Den 2. Z lesa do pralesa
[shashin type=”photo” id=”472″ size=”small” columns=”1″ order=”user” position=”left”]
Domorodec, kterého nakonec Suo ukecal, aby nám ukázal cestu, se jmenuje Kha a mluví pouze jazykem Brau. Když přicházíme ráno k jeho domku, pečlivě si brousí mačetu. Pak pobalí věci do batohu, bere část jídla a dostává od Sua také hamaku na spaní. Celý trek absolvuje v dlouhých kalhotách, košili a pantoflích!!! (Suo jde v hadrových teniskách, což je zřejmě nejlepší volba, protože se nemusí 1000x přezouvat jako já s koženými pohorkami jež si nechci namočit…).
[shashin type=”photo” id=”473″ size=”max” columns=”1″ order=”user” position=”center”]
[shashin type=”photo” id=”474″ size=”medium” columns=”1″ order=”user” position=”left”]
Kha ani Suo na savanách 2 roky nebyli. Bloudíme. Nejdřív jdeme přes několik rýžových polí, než se dostaneme dál od vesnice. Pak několikrát narážíme na neprostupný porost nízkých křovin a stromů, který musíme obcházet. Následuje cesta “kulturním” lesem (nárazníkovou zónou parku). Postup je náročný, stezka se klikatí, větších stromů je poskrovnu, spíš je porost nižší s hromadou bambusu, který se občas prolézt dá, a občas nedá, ani pomocí všemožných akrobatických pozic. Pak následuje mačeta nebo obcházení. Občas Kha dělá značky do bambusu abychom se neztratili úplně (tj. věděli, kudy už jsme šli, když se vracíme). Někdy vidíme značky od předchozích chodců. Několikrát přelézáme potok a řeku, útočí na nás pijavice (resp. na mě. Nechápu jak to, ale Kha jich zdaleka nechytá tolik, ačkoliv má pantofle), všelijaké trnité šlahouny a lijány podtrhávající nohy. Několikrát sebou šlehnu, nejhůř když přeskakuju z kamene na kámen v řece, skoro si zlomím nohu, ale vyváznu jen s několika škrábanci. Neustálé přezouvání pro překonání řeky vzdávám, pohorky putují do batohu a zbytek dnešního dne jdu v sandálích. Těžko říct, jestli je to lepší nebo horší, ale trochu začínám panikařit při boji s pijavicemi. Repelent se hned smyje, není jak se bránit. Jakmile se zastavíte, jen na sekundu, už je vidíte – všude kolem, pídi pídi pídi směrem k vám. Snažím se je postupně sundávat, ale problém je, že je moc necítíte, spíš jsou jen vidět jak si na vás pochutnávají. Po odtrhnutí ranka krvácí. Když jich odtrhnete 10 po každém zastavení, vypadá to trochu jako výjev z hororového filmu. Nebolí to, ale crčí z vás krev.
Zastavujeme se, průvodci vaří oběd (rýže, zelenina, vepřové) na pěkném místě u řeky.
Následuje další cesta lesem a řekou, na konci jdeme řekou 2 km v kuse. Kolem 3h odpoledne přicházíme na nádherné místo. Tábořiště v džungli, tak jak si ho vysníte. Malý vodopád s nádherně čistou vodou tekoucí z hor, pod kterým se utvořilo jezírko tak akorát na koupání, za rohem ohniště a dřevěné konstrukce připravené na zavěšení hamak. Naproti nám přes vodu stráň s velkými stromy. Suo mi potvrzuje, že už jsme teď na konci nárazníkové zóny a tady už začíná nádherný prales. Velké stromy a rozmanitost druhů ovšem bude přibývat jen postupně, po cestě, přímoúměrně ke vzdálenosti od poslední silnice. Zapomínám na všechny nepříjemnosti s pijavicemi. Tohle místo je dostatečnou odměnou. Koupačka!!! Bájo. Příjemně studená, čistá voda. Přes den bylo vedro a vlhko. Večer se rychle ochlazuje. K jídlu opět nějaká rýže a maso. Začíná koncert. Žáby, ptáci, opice… píseň na dobrou noc. První noc v hamace, v džungli. S dvěma kambodžskými domorodci a jednou mačetou.
[shashin type=”photo” id=”477″ size=”max” columns=”1″ order=”user” position=”center”]
Den 3. Z pralesa na savany
Probouzí mě Giboní píseň. V 6h ráno (a bude to ve stejný čas i následující dny) začínají zpívat flétnovým hlasem nádherné melodie. Rychle vstávám z hamaky jestli třeba nějakého gibona nezahlédnu, ale bez šance. Jsou všude a nikde. Skrytí v korunách stromů zpívají tu nejkrásnější píseň pralesa, co jsem kdy slyšela. Píseň mizejícího ráje, rozmanitosti života a boje za přežití. (viz konec video sestřihu z Asie)
[shashin type=”photo” id=”478″ size=”medium” columns=”1″ order=”user” position=”left”]
K snídani jsou smažené žáby a malé rybky, které včera Kha nalovil, a (jako vždy) rýže. Suo přidal velké množství chilli takže těžko říct jak vlastně žabky chutnaly, jen nutno doufat, že mezi nimi nejsou nějaké jedovaté, protože barevné byly všelijak.
Vyrážíme opět na pochod, který je ale úplně jiný než včera. Les tvoří obrovské stromy. Ale fakt obrovské…ke korunám jen těžko dohlédnout, jsou vysoko vysoko nad hlavou. A tak jen odhaduji podle kůry a barvy kmenů, mezi jakými druhy procházím. Když Suo zastaví aby se napil nebo dal cigaretu, v němém úžasu a s hlavou otočenou k nebesům zírám nad sebe.
[shashin type=”photo” id=”486,485,483,482,481,480,479,476″ size=”small” columns=”max” order=”user” position=”center”]
Mezi velkými kmeny je také spousta druhů menších stromů a keřů a bambus v různých kombinacích. Zrovna sice není sezóna kdy by vše kvetlo, ale bylinné patro je též rozmanité. A pak je tu hmyz. Nespočet všelijakých motýlů, pavouků, vážek, šídel, ale také různé bodavé potvůrky.
Dnes nemusíme brodit žádnou řeku, ale postupně se dostáváme přes tři větší kopce, postupujíc dál a hlouběji do pralesa. Komplikací jsou opět pijavice (ale dnes mám dlouhé kalhoty a pohorky a časté postřiky agresivním repelentem zdá se trochu zabírají), místy neprostupný nebo trnitý porost, padlé kmeny a neskutečné vedro i ve stínu.
Kolem 3h odpoledne přicházíme na náhorní plošinou porostlou vysokou trávou a malými stromky/keři. V angličtině “grassland”, dalo by se přeložit jako savana. Místní název Phnom Veal Thom. Po dvou dlouhých dnech chůze džunglí se před vámi najednou stromy rozestoupí a vy, oslněni sluncem, přicházíte na volný prostor. Malý travnatý ráj uprostřed té zelené plochy.
Terén je kopcovitý, a postup metr vysokou trávou není snadný, a tak domorodí lovci část plochy vypálili. Naštěstí se porostu moc hořet nechce a tak nelehlo popelem vše. Uprostřed savany teče potok, v části tvoří jezírko s mokřady. U potoka, kryté větší skupinou stromů, stojí tábořiště s několika tyčovými konstrukcemi pro velké i menší stany, a dokonce stolem a lavicemi.
[shashin type=”photo” id=”487,488″ size=”max” columns=”1″ order=”user” position=”center”]
Suo a Kha připraví hamaky a večeři (rýže) a já si chvíli připadám jako anglický šlechtic z nějakého filmu o prvních expedicích, kdy si bohatý běloch najme skupinu domorodců aby mu pomohli prozkoumávat nové světy a připravovali čaj o páté. Nicméně brzy Suo vytáhne lahev whisky, kterou si šetřil na dnešní večer, a rozpovídá se. Dozvídám se několik zajímavostí – příběh Phnom Veal, o které se věří, že je beze stromů přirozeně a místní vypráví pověsti o obrech nebo magic people, kteří zde pěstovali rýži. Později se stala oblíbeným místem ilegálního lovu, protože je snazší pronásledovat zvěř na otevřeném prostranství než v džungli, takže tady nyní už žádnou zvěř neuvidím. Tábořiště tu postavila japonská expedice hledající vzácné nerostné suroviny (další důvod ohrožení NP). Pak už Suo povídal o nespokojenosti s vládou, prací, systémem atd. O jeho dětství v klášterní škole, kde se naučil anglicky, což je obrovská výhoda a cesta, jak se dostat z domorodé vesnice za “lepším” životem, o kterém všichni sní a který viděli v televizi. Když pracoval jako hlídač a pomáhal mapovat okolí (v době financovaného průzkumu), prochodil velkou část parku, ale poslední roky na Phnom Veal Thom nebyl. S turisty se sem jde jen výjimečně, max 1-2x do roka. Většina turistů se vydá jen na 2 denní výlet na okraj parku (především kvůli ceně), takže sem nedojde. Ptám se na druhou savanu, které jsem si všimla na satelitním snímku. Prý minimálně 10 dní na to dojít tam a zpět, neprostupný neznámý terén. Možná místo, kde se skrývají poslední divocí nosorožci v Kambodži.
Vybíhám na kopec pozorovat západ slunce, doufajíc, že přeci jen zahlédnu nějaká větší zvířata alespoň dalekohledem. Vyškrábu se na skály a čekám. Savana se barví dozlatova. Z džungle za mnou se ozývá řev velké kočkovité šelmy, zřejmě leoparda. Sice se zdá být daleko, ale trochu se začnu bát, od mého domorodce s mačetou jsem dál než na zavolání a tak raději sbíhám opět dolů do tábořiště.
[shashin type=”photo” id=”491,498,490,489″ size=”max” columns=”1″ order=”user” position=”center”]
Den 4. Savana Phnom Veal Thom
Budím se svým vlastním křikem a slyším Sua jak na mě volá jestli jsem ok.
Zdálo se mi, že padám i s hamakou přímo do chřtánu rozzlobeného medvěda…
Není snadné strávit noc klidným spánkem zavěšená v houpací síti uprostřed savany obklopené džunglí a v přítomnosti dvou kambodžanů s mačetou, o kterých stále nevím, jestli se jich mám bát.
Strach nestrach, kolem půl páté ráno vyrážím na kopec nad tábořištěm. Vysoká mokrá tráva trochu komplikuje cestu, ale výhled na ranní mlhu v údolí, zpěv ptáků a hlavně giboní píseň, rozléhající se po savanách, rozhodně stojí za to.
Dopoledne jdeme se Suo na kopec v severní části Phnom Veal Thom, kde je dobrý výhled na druhou savanu národního parku, prosvítající v džungli daleko od nás (snad prý 7 dní chůze odsud), na posvátnou horu a na další zalesněné kopce, kam až oko dohlédne. Jsme uprostřed džungle. Průvodce mi chce ukázat Tygří jeskyni (Tygr tu ale naposledy žil asi před 50ti lety), kde bydlí netopýří kolonie. Vchod ale hlídá obrovská tlupa divokých včel a tu si rozhněvat nechceme. Ustupujeme zpět do tábora, kde Kha mezitím připravil jídlo. Suo mi slibuje, že mi ukáže jiné jeskyně s netopýry (ačkoliv si chudák myslel že bude mít odpoledne pohodičku) a odpoledne mě bere do skal.
[shashin type=”photo” id=”492,494,495,496,497″ size=”medium” columns=”max” order=”user” position=”center”]
Překonáváme několik proláklin a stěn tvořených ztuhlou lávou. Nenápadná průrva mezi skalami vede do většího prostoru, obydleného velkou kolonií netopýrů, kteří nejsou zrovna nadšení, že na ně svítím baterkou a blýskám foťákem. Šplháme pak ještě přes další skály a Suo mi ukazuje další dvě tábořiště u potoka výše proti proudu. Bylo by nádherné tady zůstat třeba týden…
[shashin type=”photo” id=”499″ size=”max” columns=”1″ order=”user” position=”center”]
Jsou tu velké rozdíly teplot, v prosinci začíná chladné období, ale teď je přes den ještě kolem 30-35°C a slunko pálí. V noci se rychle ochladí, je zima i ve svetru a pod dekou.
Vypadá to tu trochu jako polonina Svidovec na Ukrajině, jen tráva je delší a stromy okolo větší, nic se tu nepase a místo cinkání zvonků ovcí uslyšíte zvuky džungle.
Po návratu do tábořiště se jdu podívat kus do lesa podél potoka a nacházím ideální místo pro koupel, s čistou vodou a balvany tvořící malé laguny, kryté hustým porostem. Jako z knihy Mauglí!
K večeři rýže a mrkev. Myslím že Suo si to jídlo nerozvrhnul moc dobře. Uvědomuju si kulturní vymoženost extrudovaných instatních jídel v sáčku. Ale tak rýže je taky jídlo.